Divil by se asi pořádně Josef Švejk, kdyby se mu uráčilo obživnout a vstoupit (kam jinam než) do poctivého českého hostince současnosti. Pokud by vůbec přežil první lok pivního moku osvědčené značky, za níž se ale skrývá nepitelný šumák mdlé chuti a neznámého chemického složení, možná by jej dorazilo zjištění, že řada hostů si jako alternativu k tomuto zlu dobrovolně volí chmelovou limonádu, z níž už na dálku čpí tropické citrusové plody či dokonce třeba černý bez.

S fenoménem piva ochuceného ovocnou šťávou jsem se poprvé setkal před lety na jesenické horské chatě Paprsek, kterou s oblibou vyhledávají turisté přicházející z nedaleké polské strany hranic. Na jejich poptávku "soku do piwa" odpovídala obsluha bufetu monotónním a neustále opakovaným nemáme. Jako konzervativní český pivař jsem požadavek polských fajnšmekrů nechápal, stejně tak ale dodnes nerozumím chování oněch restauratérů. Vždyť podnikatelská logika by přímo velela zakoupit litr ovocného sirupu a za (například pětikorunový) poplatek jednoduše uspokojovat podivnou žádost pivních barbarů. Místo toho si však obsluhující personál dokonale nacvičil mnohokrát pečlivě prováděné odmítavé vrtění hlavou.
Druhé mé setkání s pivem ala oranžáda proběhlo v rakouském Salcburku, kam jsem si zajel na tamní maratonský běh. V jeho cíli servírovaly dvě usměvavé a půvabné dívky (a pak že Rakušanky moc krásy nepobraly) znaveným a žíznivým maratoncům čepovaný životabudič hned ze dvou píp. Z té první tekl místní ležák, na jaký jsme my Češi odkojení pivem plzeňského typu navýsost zvyklí, z druhé pak něco, co mi slečna za výčepem představila mně tehdy neznámým pojmem radler. I neodolal jsem a nechal jsem si tuto místní specialitu natočit. Po dvaačtyřiceti odběhaných kilometrech obvykle zkonzumuji prakticky jakoukoliv tekutinu, vychlazený radler však hned po prvním loku putoval na odkládací stolek a následoval můj požadavek na vyspravení chuťových buněk teď už klasickým salcburským lagerem.
Letošní léto přineslo do našich končin až neuvěřitelně masivní invazi slazených a aromatizovaných "piv", která na nás útočí chutí citronu, grapefruitu, pomeranče, limetky, bezinky, černého rybízu a bůhvíčeho ještě. Zpočátku osvěžení pro dívky a dámy, jimž je pivní klasika zkrátka příliš hořká (pomiňme teď fakt, že zrovna tyto nápoje jsou vedle svého umělohmotného složení více než plné cukrů, které ženské figuře příliš neprospějí), se brzy rozšířilo jako lavina. Není už nic ojedinělého vidět prošedivělého barda s poctivým pivním mozolem, jak si v supermarketu nakládá do nákupního vozíku místo obvyklé basy s lahvovou dvanáctkou dvě balení plechovek "letního osvěžení s vodním melounem". A když si radler večer k dobrotě z grilu otevřel ve svém vlastním podniku i můj kamarád hospodský, jenž by měl jít přece hostům příkladem, začal jsem bít na poplach.
Pronikání cizích a mnohdy exotických vlivů do naší malé zemičky se asi neubráníme a je otázkou, zdali bychom se vůbec bránit měli. Už jsem si zvykl na to, že v jeden jarní den se musejí všichni partneři líbat jako o život, dávat si infantilní dárečky v podobě srdíček a zvát se na romantické večeře. A že zase v jiném, podzimním dni se na mě kdovíproč z mnoha oken kření rozsvícené dýně. Ba dokonce už jsem tak nějak otupěl vůči té záplavě sobů a dědků v červeném před svátky Vánočními. Ale jestliže se mi někdy pokusí výčepní vymačkat do mého oroseného půllitru pomeranč, tak mu tu pazouru skutečně urazím.