Reklama

Úterý 19. listopadu 2019, svátek má Alžběta, venku je 7.9 °C

Nově zrekonstruovaný freskový sál rozezněla hudba středověku

Kultura

21.10.2019

Autor: Jan Borek & Jana Burdová

Letošní šestadvacátý ročník Podzimního festivalu duchovní hudby je za námi. před závěrečným koncertem však byl na programu velmi poutavý počin. Předposlední koncert s názvem Musica magnorum solamen dulce laborum neboli Hudba velkých mistrů je sladkou útěchou v našem pachtění nabídl ve dvou dnech (16. a 17. 10.) nevšední program. Spíše než o klasický koncert, na nějž jsou posluchači běžně zvyklí, se jednalo o exkurs do středověké a renesanční hudby. Varhaník Tomáš Flégr a flétnista Jankees Braaksma, oba členové nizozemského souboru Super Librum specializujícího se na interpretaci středověké hudby, přednesli výběr z tvorby sahající od 12. do 17. století.

Ve dvou polovinách programu, tematicky rozdělených dle historických období, měli návštěvníci možnost vyslechnout unikátní zvuk středověkých a renesančních klávesových nástrojů, fléten a bicích nástrojů. Tyto repliky historických nástrojů poskytly vzácný náhled do světa dnešnímu posluchači vzdálené hudby. Tento zážitek umocnil jedinečný bohatě zdobený prostor nově zrekonstruovaného freskového sálu ZŠ Komenium.

Kromě hudby ze známých středověkých kodexů (např. Buxheimer Orgelbuch či kodex Montpellier) zazněly dvě novodobé světové premiéry skladeb pocházejících z rukopisných zlomků Knihovny Národního muzea v Praze: Salve, sancta parens a Kyrie magne Deus. Dále nechyběla hudba Francesca Landiniho (1325–1397), Giovanniho P. da Palestriny (1525–1594) či Jana P. Sweelincka (1562–1621) a dalších – často neznámých – autorů. Z použitých nástrojů zazněly portativy (malé přenosné varhany), varhanní regál (nástroj z rodiny varhan s průrazným, drnčivým zvukem) a dvojice virginalů (předchůdci cembala). Všechny nástroje navíc využívaly dobové systémy ladění. Zajímavostí byl především virginal muselar (replika podle nástroje z roku 1620) a varhanní pozitiv, který byl zhotoven nizozemským nástrojařem Winoldem van der Putten podle vyobrazení na lavici boloňské katedrály. Stavitel těchto replik byl v Olomouci také přítomen – na obou koncertech zastával funkci kalkanta, tedy asistenta obsluhujícího měchy nástrojů.

Středeční program zaznamenávala televize Noe, zatímco čtvrteční produkce byla přizpůsobena především mladším posluchačům z řad žáků olomouckých základních uměleckých škol, kteří freskový sál zaplnili prakticky do posledního místa. Jednotlivé skladby byly uváděny obsáhlým komentářem přibližujícím využití prezentovaných nástrojů v dobové interpretační praxi. Nechybělo také několik improvizačních vstupů. Na závěr programu měli posluchači nezvyklou příležitost si veškeré repliky nástrojů sami vyzkoušet, kterou si zejména mladší žáci nenechali ujít. Odvážný program spojující historickou hudební teorii s bezprostřední praxí tak potvrdil smysluplnost podobných produkcí v rámci festivalu, které v mladé generaci pěstují a prohlubují vztah k hudbě.