Jsme národ pivařů, prý jsme také národ mobilních telefonistů a vedeme celou řadu smutných i veselých statistik. A určitě vedeme i v počtu amatérských fotografů. Až se mě někdo za padesát let zeptá, jak bych charakterizoval dnešní dobu, bude to člověk s napřaženou rukou, upřeně hledící do displeje. Potřeba nových a nových terabajtů nás vysává jako tankovací hadice se stále dražším jezdícím nektarem. Ale dobře nám tak.

Zuřivým amatérským fotografům se říkalo Japonci. Kdysi za časů, kdy všechno ještě bylo v pořádku, z telefonů vedla šňůra, do foťáků se dával film a tramvaje otevíraly dveře samy od sebe. Nebylo to hanlivé, přezdívka jen odkazovala na zvyk japonských turistů fotit všechno a neustále. S rozvojem techniky to ztratilo význam. Amatérským fotografem je skoro každý, staré dobré hodnoty jako expozice či čas zapadaly prachem a "Japonců" je všude tolik, že by bylo trapné jim tak říkat. Jako člověk, kterého focení živí, to vnímám pochopitelně citlivěji, ale pořád jsem se spíš usmíval. Jarní Flora, která proběhla minulý týden, mně ale úsměv zmrazila.

Byl jsem tam, když se otevřely brány a do pavilonu A vtrhla podivná směska důchodců a znuděných studentů. Na to jsem byl připravený, zažil jsem to mnohokrát. Jenže na Floru ve čtvrtek ráno nedorazil dav návštěvníků, ale dav Japonců. Když říkám, že nějaké to fotítko měl v ruce každý, přeháním jenom maličko. Dav vzal pavilon útokem a foťáky kosily kytičky bez míření podobně jako naolejovaný Rambo vietnamské pralesní bojovníky. A tak jako svalnatému bojovníkovi na nějaké přesnosti střelby nezáleželo, ani zuřiví fotografové na Floře na nějakou kompozici nebo technickou kvalitu nehleděli. Automatické režimy vystřelovaly blesky do všech stran, procesory se přehřívaly, vysokokapacitní karty se plnily digitálním odpadem a mágové skrytí za označením Made in... si mnuli ruce. Jakýsi dědoušek zřejmě slabozraký neváhal kvůli záběru vstoupit hluboko do záhonu, aby tam nahlédl do tajů makrofotografie. Jeho stopy v písku jistě ostatní ocenili. Ale nejspíš jim jenom pokazil záběr. Nový význam tu pro mě dostala i rodinná fotografie. Trojice babička, dědeček, vnuk zřejmě soutěžila, kdo přinese lepší záběr. Přístroj měli všichni tři. Další trojice studentek pro změnu zkoušela, čí blesk dostřelí nejdál. Další studenti se bavili tím, že fotili sami sebe před každou kytkou. Asi by mě zajímala další statistika. Megabajt na metr čtvereční.

Tak jsme tam s kolegy fotografy od novin nechápavě kroutili hlavami. A stali jsme se zřejmě součástí expozice. Když jsme totiž čekali, až se ve vyhlédnutém záběru květinového zátiší objeví dostatečně přitažlivá návštěvnice, která spustí smysluplný cvakot našich závěrek, i my jsme byli několikrát vyfoceni. Tak by mě zajímalo, co se s těmi terabajty na dvacátou děje. U těch studentů mám aspoň jasno. Ti s nimi živí servery fejsbuků. Když ale takový dědoušek přijde domů a přinese si deset giga rozmazaných, přepálených nebo příliš tmavých fotek z Flory, co s nimi asi dělá on? Zanese je do fotolabu, nechá si je vytisknout a pak je pečlivě nalepí do alba? Panebože, nemám rád nadávání na to, co bylo. Ale občas si říkám: vrať mi ty staré dobré časy...