Rok 2012? Pro Olomouc rokem proměny tváře. Kam se hnete, řádí bagry, kopáči se ohání krumpáči a zejí hluboké jámy. To vše v pilné snaze splnit zadané projekty a dlouze připravované plány v řádu mnoha miliard korun. Začalo to vykopávkami na Dolním náměstím a překopáním Čechových sadů, a to jako by spustilo lavinu. Říkal někdo něco o krizi? Neblázněte, v Olomouci se staví jako o život: skleněné nákupní galerie, tramvajová trať, parky, nádraží, náměstí a jako třešinka na dortu stavařů miliardová protipovodňová opatření.

Na jednu stranu plno skvělých pracovních příležitostí, na druhou stranu zdlouhavé martyrium plné prachu, hluku, dopravních uzavírek a všemožných dalších komplikací. Když na to pomyslím, přepadá mě cosi skoro jako nostalgie. Olomoucí se prožene tlupa hřmotných bagrů následovaná stovkami dělníků se sbíječkami a krumpáči. Jak tohle dopadne? Co zůstane, až Olomouc opustí? Je to dobře, nebo špatně? Tenhle rozpor se mi stále nepodařilo rozluštit, ale jednu věc vnímám jasně: ona módní vlna mít vše nové, nablýskané a načančané mi svírá útroby. Plíživě postupuje historickými ulicemi a my ji přijímáme víceméně bez protestů. Nikdo nechce chodit oprýskanými ulicemi po rozbitých chodnících a jezdit po tankodromu namísto silnic. I mě v minulých letech, obzvláště po dešti, doháněly uvolněné dlaždice chodníků v centru města k lehké hysterii. Cvak, šplouch a peprný vulgarismus na sebe nenechal dlouho čekat. Početné řady jejich odpůrců se prý dokonce šikovaly ve speciální skupině jedné ze sociálních sítí. Zákeřné uvolněné dlaždice rozhodně nejsou tím, po čem se mi bude stýskat. Nikdy jsem ale dost dobře nechápala tu asfaltovou mánii, která postupně likviduje poslední zbytky zeleně a do hlíny vyšláplých cest. A ve městech jako je Olomouc už jsme o krok či dva "napřed", protože zastaralý asfalt v parcích přerážíme novým a novým, stejně i starou dlažbu v centru novější a vzhlednější. Slibované osázení zelení rekonstruovaného Dolního náměstí připomíná sice z nouze cnost, ale asi můžeme být vděční i za to málo, taky by tam mohla vyrůst nějaká skleněná galerie, ty jsou dneska totiž "trendy" na rozdíl od trávy, písčitých cest a stromů. Tak aspoň že nám ten betonový paskvil Prior dostane moderní tvář. Studený beton vystřídá ledové sklo, hlavní je, že si trochu protáhneme těla při nejoblíbenějším sportu dneška "shopingu". Bez některých věcí se prostě žít nedá. Pro jistotu, kdyby to bylo málo, vydržme do konce příštího roku, to už se zbrusu novou tramvají svezeme do zcela výjimečné a moderní nákupní Galerie Šantovka, která nabídne na jedenácti hektarech doslova ráj pro naše nadité peněženky. To jen kdybyste nevěděli, co s volným časem.
Asi to nechápu. A možné důvody, proč tomu tak je, vidím dva: buď jsem úplně hloupá, nebo se tu věci dějí špatně.
Ráno vstávám s hučením a pípáním bagrů linoucích se ze "šantovčího" staveniště, do práce se proplétám mezi obřími krátery, dělníky a auty na Dolním náměstí a téměř nemůžu dospat, až další těžká technika s houfem činorodých mistrů lopat a krumpáčů zatarasí cestu k nádraží, nemluvě o nádraží samotném. Pořád se ale nemůžu rozhodnout, jestli mám mít radost z těch stovek a stovek lidí, kteří dostanou konečně práci, nebo mám plakat nad nikdy nekončící lidskou potřebou bagrovat, betonovat, dláždit a kácet. Asi jsem se měla narodit v pravěku. Mamuti to dneska mají těžké.
Ráda zatleskám a podpořím všechny snahy, které vedou ke zvelebení a smysluplnému rozvoji tohoto krásného města. Když už jsme tak daleko, že ve své pýše musíme rozhodovat, kudy a v jakém množství řeky mohou či nesmí téci, stromy růst a vítr vát, ať je to alespoň ohleduplně a přináší nám to zdravé uspokojení. Nový asfalt v parcích snad ocení bruslaři a maminky s kočárky, protipovodňová opatření přinejmenším majitelé nejohroženějších nemovitostí, nové nádraží poslouží nekonečně migrujícím davům lidí, co ale s těmi skleněnými obry? Jasně, jsou to pracovní příležitosti, ty ale zase jinde musí zaniknout, aby olomoucký přesycený trh byl schopen fungovat. Všechna ta neodolatelná a supervýhodná lákadla už ale není ani kam dávat, nezbývá než vyhazovat, nakupovat a nakupovat a vyhazovat. Hlavně aby to bylo nové, lepší a čučavé.
Děkuji, nechci. Mráz mě obchází, když se jen přiblížím do oněch hypnotických zón nákupních středisek, kde naše děti v transu tráví svůj volný čas, místo aby se venku honily za balonem a měly radost ze života. Radši hystericky přebírají trička v pseudoslevách a po vzoru rodičů krmí svoje ego novými a novými komplexy. Nikdo totiž nechápe jejich volání o pomoc, proč taky, když vlastně mají "všechno".
Tak takováhle hezká "zóna" mi teď právě roste za domem a denně mě probouzí do nového rána. A tak se prosím nedivte, že ten mamut uvnitř mě se na to nemůže koukat. I když s tím zřejmě nic nenadělá, má naštěstí dost trpělivosti, a tak si počká, co z toho bude. Kdo ví, co nám vylepšená image srdce Hané na konci roku představí. Bude-li nejhůř, vyhlásí ústup.