V poslední době už se nedá věřit nikomu. Mluvím o sporu, který přes média vede podnikatel Radim Jančura s oranžovými kraji. On přišel s pohádkovou představou regionálních vlaků, oni se s ním nebavili a raději podepsali smlouvu, která nechá vše při starém. Podle hejtmanů je podnikatel snílek a lhář, podle podnikatele jsou ve vedení kraje zločinci. Komu věřit?

Na první pohled to vypadá jako souboj dobra a zla: pohádkový princ přijel ve žlutém vlaku a chce nás vyvézt z područí prohnilých Českých drah. Než se mu to však povede, musí se utkat se zloduchy, jimiž jsou v této pohádce politikové. Konec však bude psán spíše andersenovsky, bez happyendu. Jenomže ono je to složitější.
Tomu princovi možná jde o naše blaho, ale také je to prohnaný obchodník, který si umí poradit s konkurencí. Veřejné blaho je i téma, kterým se zabývají i politikové. Bohužel ho však mají častěji v ústech než na srdci. Tam leží obtížnější věci. Kompromisy, ústupky, kličky, podrazy... věci bez nichž se žádný politik, bez ohledu na barvu, neobejde.

Politika je špína, na kterou musíte mít žaludek. Obyčejné hodnoty tu nemají cenu. Jenže někdo to dělat musí. Když potřebuji vyvézt žumpu, zavolám si na to hovnocuc, když potřebuji, aby mi někdo vládl, zajdu k volbám. Nevidím rozdíl. Jenže něco mi tu nehraje. Když mi placená firma řekne, že zaplatím o pár stovek víc, protože něco v mojí žumpě ucpalo trubku, beru to a bez řečí zaplatím. Na požádání mi tu škaredou věc ukážou, nekupuji zajíce v pytli. A když mi někdo (Jančura) řekne, že kraj během deseti let z mojí peneženky (a taky z vaší) vytáhne půl miliardy a nevyhodí je ani do té žumpy, ale prostě je nechá rozplynout, ptám se (kraje): "Mohl bych prosím vědět, jestli to je pravda?" A kraj mi odpoví, ale používá přitom otřepaná slovíčka jako "lži, nemysly, balamucení, závazky" a neřekne vlastně vůbec nic. A když se začnu ptát podruhé, pro jistotu ukáže rukou na Prahu a s tváří Matky Terezy pronese "to oni".

Můj kamarád Jakub jezdí každý den do fabriky vlakem. Hnusným špinavým motorákem, který smrdí už zvenku. Když sledoval celý ten humbuk kolem kauzy Jančura, nechápavě kroutil hlavou. Můj kamarád Jakub je totiž oranžový, stejně jako jeho táta, který jezdil do fabriky tím samým špinavým motorákem, který smrdí už zvenku. A tak se Jakub zeptal mě, novináře, chtěl, abych mu to vysvětlil. Chvíli jsem to zkoušel, ale nedařilo se mi. "Víš co, tak se jich zeptej sám, pokud jsi házel do urny jejich lístek, tak ti to přece dluží," škádlil jsem Jakuba. A on to udělal. Napsal mail hejtmanu Martinu Tesaříkovi. Vlastně, napsali jsme ho spolu, Jakub toho chtěl napsat hrozně moc, musel jsem ho krotit. Nakonec jsme mail skutečně odeslali.
Odpověď přišla za pár dnů. Ne od hejtmana, ale od jeho mluvčího. Jakub se hejtmana ptal, jestli je pravda, že Jančuru ani nepozvali ke stolu, aby se s ním o té jeho "pohádce" pobavili. Chtěl vědět, proč mu pan hejtman nechce po těch letech dojíždění dopřát něco lepšího než ty smrdící motoráčky. A pan Heger, tiskový mluvčí kraje, poslal Jakubovi odpověď, ve které v prvé řadě konstatoval, že "to oni" (rozuměj, vláda v Praze), a pak zopakoval pár čísel, která už médii dávno proběhla a o jejichž pravdivosti se vedou debaty.
Jakuba to zklamalo. Čert vem žluté vlaky, ale proč si všichni jdou po krku? Pokud jde oběma stranám o blaho cestujících jako je Jakub, představoval bych si to trochu jinak. Sednout si ke stolu a popovídat si! A ne po sobě házet špínu. Jak to ukázal v dnes už slavném výstupu v ČT24 místopředseda asociace krajů Radko Martínek, nebo to co předváděl jihomoravský hejtman Hašek. A také se mi nelíbí kampaň pana Jančury. Násilí plodí násilí. Je to otevřená válka. Nic jiného. A žádná válka není dobrá. Ať je teplá, studená nebo mediální.