Reklama

Sobota 23. února 2019, svátek má Svatopluk, venku je -1.4 °C

UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je starší než 6 měsíců.
Níže uvedené informace mohou být zastaralé či neplatné!

Největší smrt na prknech jsou ambice, říká herec Moravského divadla Ondřej Jiráček

Kultura

15.11.2009

Autor: Ondřej Čížek

Nový přírůstek souboru činohry Moravského divadla Olomouc Ondřeje Jiráčka znáte především jako rozjařeného Billa z komediální Úžasné svatby nebo jako Sťopku z ruské mozaiky Koně k nezkrocení. Možná budoucí olomoucká herecká hvězda toužila původně po angažmá v Brně a nebojí se srovnávání s Pavlem Juřicou.

Vedle velkého jeviště působí Jiráček také v menších studiových prostorech. V roli pubertálního Svena baví v inscenaci Divadla na cucky Oblíbenci a sám patří k zakládajícím členům jihlavského nezávislého divadla DeFactoMimo, kde účinkuje ve vlastním improvizovaném představení Srdcetep. "Někdy je těžké přeskakovat z formy do formy, ale až zas takový problém to pro mě není," říká Ondřej Jiráček.

Letos v květnu jste v Brně dostudoval JAMU, nechtěl jste spíše působit v některém z brněnských divadel?
Zůstat v Brně jsem chtěl, ale divadel je málo a herců zase moc. Jsou tam vlastně dvě divadla, kde jsem měl zájem zůstat, a to je Husa na provázku a HaDivadlo. Jediné volné místo bylo v Divadle Husa na provázku, kam režisér Vladimír Morávek pořádal velký konkurz, kde se nás sešlo asi čtyřicet až padesát kluků. Šlo o několikakolový konkurz, přičemž v posledním kole jsem zbyl já, tři moji spolužáci a ještě jeden kluk. Nakonec vzali právě mého spolužáka.

V HaDivadle jste hostoval ve hře Pařeniště přímo pod taktovkou J.A.Pitinského. Jak na něho vzpomínáte?
Pitinský si mě vybral sám, protože s námi už předtím dělal něco ve škole. Zkoušení s ním bylo geniální. On je v něčem přerostlé dítě, ale zároveň velký perfekcionista, co si všímá nejrůznějších detailů, které třeba na první pohled nejsou ani moc důležité. Všechno má navíc perfektně řemeslně zmáknuté už před zkoušením.

Je pravda, že je to pedant?
Ano, samozřejmě, je to pedant v tom, že každá věc, kterou děláte, musí něco znamenat. Všimne si sebemenšího pohnutí ruky, které nic neznamená nebo je mimo a hned se vás ptá, co to znamená, proč to děláte, všímá si pohybů nohou, čehokoli. A pak má také absolutní sluch, hned slyší falešné intonace. Je velmi náročný na techniku herce a pak má také specifický smysl pro humor, který nikdy nedokážete odhadnout. Nikdy nevíte, zda si z vás dělá legraci, nebo to myslí vážně.

Foto: Jan Procházka

Hrajete na scéně Moravského divadla, hostujete v inscenaci Divadla na cucky. Rád to takhle střídáte, nebo vám přeci jenom některá forma vyhovuje víc? Máte radši těsnější prostor a méně diváků nebo naopak vysokorozpočtové inscenace pro velké divadlo?
U velkého divadla jsem začátečník, role Sťopky v Koních k nezkrocení je teprve moje třetí na skutečně velkém jevišti. Poprvé jsem si to vyzkoušel v Městském divadle v Brně v inscenaci Smrt Pavla I. Hrál jsem nějakého šestého vojáka vzadu, ale byla to pro mě zkušenost. Právě tam jsem měl možnost nahlédnout, jak to v divadlech tohoto typu chodí. Měl jsem také štěstí, že jsem ve svých začátcích narazil na režiséra Jiřího Schejbala, velkého profesionála, který mi ve spoustě věcí pomohl. Ale třeba Ovčinikov (Rodion Ovčinikov, režisér inscenace Koně k nezkrocení – pozn. red.) je také velmi znalý, i když zase mluvíme o jiném druhu režie. Pokud jde třeba o výraz, tak Koně k nezkrocení vyžadují velmi prosté herectví. Kdysi jsem dělal také s jedním Rusem, ale tehdy šlo o hloubkový realismus, kdy jsme třeba museli plakat. Tady ne, tady Ovčinikov řekl "jestli ti tam ty slzy dojdou, tak fajn, ale když ne, tak se nic neděje, hlavně to prostě žij jako normálně". To mě osobně hodně bavilo.

Foto: Jan Procházka

A Divadlo na cucky?
Za ně jsem opravdu velmi rád. Když jsem ve svých patnácti začínal v Jihlavě s divadlem DeFactoMimo, tak jsme tvořili v podobných prostorech, v jakých teď pracuje Divadlo na cucky. Cítím se tu jako ryba ve vodě, navíc je mi blízká jejich poetika. Hraní na velkém jevišti se teprve učím, ale na malém prostoru jsem jako doma, tady už mi nikdo nemůže v ničem zabránit.

Je to těžké skákat z jedné formy do druhé?
Určitě. Jdete ze zkoušky z velkého divadla a musíte přepnout, musíte se hlídat, aby vám tam třeba nelétala nějaká zbytečně velká gesta, nesmíte to přehánět v obličeji. Ale pro mě to zase není takový problém právě díky tomu, že formu malého divadla znám velmi dobře.

Zmiňoval jste inscenaci Koně k nezkrocení. Zatímco v Úžasné svatbě nebo v Oblíbencích hrajete komediální typy, v podstatě takové roztěkané raply, v roli Sťopky se ukazujete v mnohem vážnější poloze. Je pro vás náročný přechod ze zábavy do tragična?
Asi ne, vždycky jsem byl herec, který neměl přesně vymezené, že by musel být buď komik, nebo něco jiného. Musím říct, že komediálnost, určitá hysteričnost postav je mi bližší i jako člověku. Zároveň mi ale nedělá vyloženě problém zahrát něco vážnějšího. Samozřejmě je to zase úplně o něčem jiném, člověk se musí daleko více krotit. V případě Sťopky se to dá ale zase krásně prolnout, ze začátku je prostor pro zábavu, poté se dostáváme k vážnějšímu tématu. Na druhou stranu vím, že občas mám problém s tím, když jsou postavy hloupé. Pamatuji si, že jsem tuto věc dost často řešil s mou profesorkou na JAMU. Vím, že bych se zkrátka neměl bát být hloupý, protože lidé a postavy na světě občas hloupé jsou. Ale stejně mi to holt někdy dělá potíže.

Foto: Jan Procházka

A ještě postava Svena v Oblíbencích. Byl vám tento text blízký hned zpočátku? Sám jste nedávno dokončil školu a hra přeci jenom pojednává o zmatku v hlavách vysokoškoláků.
Blízký mi je. Když jsem ještě před JAMU studoval v Praze na fildě, na kolejích jsem potkával spoustu takových lidí, jako je právě Sven. Většinou to jsou kluci z daleka, kteří dříve nikam nemohli, žili s maminkami a najednou jsou ve svých devatenácti vrženi do toho velkého světa velkoměsta. Někdo to překousne a dokáže se krotit, někdo bohužel ne. Samotný text je sice banální až schematický, ale pro herce je vždy výzva objevit něco navíc. Můžete pátrat po tom, co se asi odehrálo před tím. Ptáte se sám sebe, co se asi odehrávalo před tou a tou situací. V tom je to dobrodružství. Že můžete hledat momenty, které tomu předchází. A to mě vlastně na divadle baví nejvíc, ono hledání. Objevujete, co se s vaší postavou dělo předtím, než se stala takovou, jaká je nyní. Zní to všechno docela pateticky, co? (smích)

Z Moravského divadla nedávno odešel Pavel Juřica, což byla místní star. Někteří vás svým způsobem můžou považovat za jakéhosi jeho nástupce. Nebojíte se srovnávání?
Já myslím, že k tomu snad nedojde. Mám před ním velkou pokoru, líbí se mi jeho herectví, ale myslím, že jsme dost rozdílní. A pokud nás někdo srovnávat bude, tak je to jeho věc, ať si klidně srovnává. Víte, myslím si, že největší smrt u divadla je slovo ambice. Anebo kariéra. Já vím, že nakonec ji děláte v podstatě všude, ale dívám se na to trochu jinak. Nikdy si neřeknu "dobře, tak teď půjdu sem a budu si dělat kariéru", já se raději třeba časem ohlédnu a řeknu si "jo, tak teď jsi udělal něco, co by se v něčem dalo nazvat kariérou". Samozřejmě, každý z nás potřebuje ctižádost a takovéhle věci, nemůžeme přece být zase tak úplně apatičtí. Ale nesmí se to přehánět, obzvlášť pak v umění.

Ondřej Čížekcizek@olomouc.cz

Reklama

BioNaturae

Katalog firem » Obchod » Zdravá výživa

Chcete řešit Vaše zdraví přírodní cestou? Nabízíme Vám 100% přírodní medicínu pro celou rodinu na: - dýchací cesty a povzbuzení imunitního systému - trávení, pročištění a...