V osmdesátých letech ještě jako student pořádal zakazované kulturní akce, pět let pracoval jako lékař na olomoucké Klinice nukleární medicíny a na začátku 90. let definitivně prchl do světa médií. Založil rádio, řídil Hanácké noviny i moravské Deníky. Od příštího roku bude novým ředitelem Moravského divadla. Josef Podstata. A rozhovor o divadle, cílech, životě a muzice.

Sešli jsme se v téměř divadelním prostředí. V Opeře. Kavárně, restauraci, pizzerii s prý italskou kuchyní. Do rozhovoru jsme se pustili hned, dokonce dřív, než k nám, do prostoru pro nekuřáky, připlula laxní obsluha. Řeč se stáčela různě. Od průběhu výběrového řízení, přes budoucí plány až po divadlo jako takové. Zásadní témata, žhavě aktuální záležitosti. A ve chvíli, kdy v Opeře haslo rádio a ke slovu se konečně dostala kapela Green Day se svou předělávkou songu Johna Lennona, se interview vrátilo i k divoké vysokoškolské minulosti. Nebo k Robertu Plantovi. A slyšet bylo všechno. I přes humbuk z kuchyně a zběsilý řev a pláč malých dětí. Zkrátka jako v typické opeře.

V minulosti jste založil rádio, šéfoval jste Hanáckým novinám a působil i
v roli ředitele pro moravské Deníky. Teď vás čeká post ředitele velkého
divadla. Je to pro vás velká změna?
Zda šéfovat malému rádiu nebo velkým novinám je z pohlednu manažera v podstatě jedno. A divadlo není z hlediska provozu a obratu pro mě nic většího než doposud. Měl jsem už pod sebou zkrátka více lidí a měl jsem zodpovědnost za větší finance. Je to velké divadlo, rozhodně žádný malý podnik s pár lidmi, pracuje zde 300 lidí a rozpočet přesahuje 100 milionů, na druhou stranu to zase není nic ohromujícího, není to nic na co bych si manažersky netroufl vzhledem ke své zkušenosti s většími projekty.

Proč jste se vlastně přihlásil do konkurzu? Řekl jste si "tak a teď budu
šéfovat divadlu"?
Jsou v tom dva momenty. Jednak mě práce v médiích po 15 letech už nenaplňovala, cítil jsem se především psychicky vyčerpaný z toho mediálního paralelního světa. Druhá je především osobní věc. Vzhledem k rodinné situaci, tedy narození třetího dítěte, jsem rezignoval na kariérní možnosti v Praze. Rozhodl jsem se být s rodinou tady, nechtěl jsem udělat stejnou chybu jako před 20 lety s prvními dětmi. Pozice ředitele divadla sice není extra lukrativní post, ale pro mě to znamená jednu z možností, jak smysluplně spojit rodinu a práci doma. A doma jsem v Olomouci.

Co říkáte na samotný průběh výběrového řízení? Nepřišlo vám divné, že komise v čele s náměstkem Janem Holpuchem veřejnosti delší dobu nezveřejnila jména kandidátů?
Já to nemohu a nechci hodnotit, protože jsem byl účastníkem toho procesu, a to přímým. Z médií jsem to vnímal tak, že v prvním konkurzu nenašli nikoho podle svých představ a vycítil jsem z toho, že představy zřizovatele o budoucím řediteli jsou spíše ekonomicko-provozní než jenom umělecké. To byla také věc, která mě oslovila. Zřizovatel se podle mě pak jednoduše chtěl svým způsobem pochlubit tím, že vyvolání druhého konkurzu přineslo daleko kvalitnější
nabídku. Tomu naprosto rozumím.

Prý jste jasně zvítězil jak v psychologických, tak jazykových a ekonomických testech. To jste psali prověrky jako ve škole?
Bylo to horší než ve škole (smích). Nevím, kdo měl jaké výsledky, jen z médií vím, že těmi testy kompletně prošli dva uchazeči, přičemž já jsem byl právě jedním z nich. Šlo o testy psychologických i manažerských dovedností, prostě vyplňování odpovědí na nejrůznější otázky. Došlo na úsudkové i matematické a abstraktní znalosti. Na všechno byl vymezený čas, takže to celé svazoval i určitý tlak. Součástí byly také týmové a jazykové úkoly. S trochu nadsázky jsem nevěděl, zda si mám vybrat angličtinu nebo němčinu, protože oběma jazyky mluvím dobře.

Na tiskové konferenci jste řekl, že chcete budovat moderní instituci na pevných základech. Znamená to přesně co?
Je to velmi široký okruh. Jsme v období jakési společenské a ekonomické recese, ale hlavně je 21. století a svět se nějakým způsobem vyvíjí. Říkám to proto, že jsem přesvědčený, že i příspěvkové organizaci, ostatně jakékoli instituci, v zásadě dnes nestačí mít jenom vizi, která se naplňuje skrze nadšení. Řídit společnost bez manažerského cyklu, který se sestává z plánování, organizování, vedení a následné kontroly, je nemožné. Bez stanovení nějakých strategických cílů a pak jednotlivých operativních plánů se už dnes neobejde žádná firma takového významu, jaký má právě i Moravské divadlo. Moderní řízení je základ ekonomické provozní jistoty, na němž se potom dá stavět to hlavní, co je obsahem instituce typu Moravského divadla, totiž umění. Rozhodně to ale nejsou věci, které se vylučují, jsou to komplexní záležitosti. Nechci, aby to bylo vnímáno tak, že umění je upozaděno. Tak tomu skutečně není, cílem je nastavit co nejlepší podmínky pro to, aby veškeré umělecké prvky mohly být realizovány.

Zmínil jste také, že vaším cílem je, aby divadlo mělo exportní ambice jak v Česku, tak zahraničí. Chcete například, aby se některá z inscenací Moravského divadla dostala i za hranice?
Určitě. Pokud jde o Česko, je zde větší potenciál v hostování souborů Moravského divadla na dalších scénách, ať už formou zájezdového divadla anebo prezentace na důležitých divadelních festivalech. Pochopitelně se to odvíjí od kvalitní dramaturgie, kvalitní realizace a schopnosti se nabídnout. Je to dlouhodobý proces, ale potenciál tam určitě je. Exportní ambici do zahraniční má pochopitelně nejvíce balet a opera . A je to opět otázka vypracování nějakého promo materiálu, komunikace s agenturami v zahraničí, komunikace s divadly a pak také marketingová prezentace. Vloni například vyjel balet na devět vyprodaných představení po Německu a myslím, že právě takovéhle věci se dají marketingově využít k obrovské prezentaci, která potom zpětně dopadne i na "doma". Je zkrátka potřeba se tím chlubit jak ve městě, tak v kraji a celé republice.

Současné vedení Moravského divadla například příliš nezve na hostování renomované české režiséry. Chystáte se to v budoucnu změnit?
Vždycky je to otázka vztahů a peněz, vždycky je to běh na dlouhou trať a vždycky je to týmová práce. Mluvit o jménech renomovaných českých režisérů je vizionářsky správné, ale na druhou stranu to souvisí se spoustou dalších záležitostí. Musí se provést určité postupné kroky, nemůže se tu jen tak objevit nějaké jméno bez jasných souvislostí s dramaturgickým plánem, využitím a složením souboru. V naší koncepci ale tento směr je a myslím si, že k dobrému renomé divadla je potřeba zvát nejenom režiséry, ale i dramaturgy, případně choreografy či herce.

Jaký máte vůbec vztah k divadlu jako takovému? Chodíte často na představení?
Nejsem laik, ale ani divadelní fanatik, nechodím na každé představení, naopak si vybírám, takže některé kusy nevidím a některé ani vidět nechci nebo je naopak rád vidím vícekrát. Pro mě ale hlavně není rozdíl mezi činohrou, operou, operetou nebo baletem, mě zajímá, jestli mě to osloví a jestli mě to ve výsledku baví. Stejným způsobem chci manažersky přistupovat i k souborům v divadle. Všechny tři soubory Moravského divadla jsou v mých očích naprosto
rovnocenné, není jeden horší nebo lepší.

Když zmiňujete soubory Moravského divadla, na čem jste tady byl naposledy?
Podruhé sem zašel na The Beatles & Queen. Proběhly tam určité změny, v souboru je nový japonský pár s moskevskou školou. Zrovna ta Japonka vystupuje v části The Beatles a přesto, že nejsem odborník na tyto věci, musím říct, že na první pohled je pohybově neuvěřitelně přirozená. Podle mě má budoucnost. Druhá část představení je pak postavená úplně jinak, krom dvou nebo tří písní tam v podstatě nejsou žádné notoricky známé hity od Queenů. Celé je to takové barvitější a hlavně tam opravdu exceluje Ivo Jambor. Vřele doporučuji.

V kultuře se pohybujete už od osmdesátých let. Prý jste pořádal i nějaké výstavy.
Nešlo jenom  o výstavy, dělali jsme hudební festivaly, samostatné koncerty a pořádali jsme i divadlo. Souvisí to s mými studentskými léty. První vysokou školu jsem studoval tady v Olomouci v letech 1981 až 1987 a v té době tohle univerzitní město nemělo jediný vysokoškolský klub. S pár kolegy z medicíny se nám podařilo vydupat možnost produkcí v klubu, který funguje dodnes. Jinými slovy, byl jsem u toho, když se zakládal budoucí U-klub. Jedna z našich prvních akcí byl koncert Bluesberry (česká bluesová kapela založená již v 70. letech – pozn. red.) - z dnešního pohledu milá revivalová záležitost, tehdy obrovský ideologický průšvih. Tím jsme zahájili. Mimo jiné jsme také uspořádali koncert pianisty Petra Junka, což byl pro mě osobně tehdy první střet s tvrdou kulturní realitou. Na špičkového evropského pianistu totiž přišlo pět platících diváků. Na druhé straně jsme také třeba pozvali tehdy začínající Divadlo Vizita s Jaroslavem Duškem. Předvedli naprosto geniální improvizaci, která byla okamžitě vyprodaná.

Pořádání těchto akcí byla jen záležitost školních let nebo jste v tom pokračoval nadále?
Tenhle můj zájem pokračoval i po revoluci, kdy jsem si na pořádání kulturních akcí založil agenturu. Třeba se mi povedlo, aby v letním kině v Olomouci vystupoval zpěvák Michael Stipe z R.E.M. Přes pět let jsem také dělal management kapely Mňága a Žďorp, která funguje dodnes. To také považuji za docela velký úspěch, tedy pokud mluvíme pouze o kulturním poli.

V hudbě a divadle máte přehled, co posloucháte za muziku?
Když jsem vlastnil rádio, tak jsem tuhle otázku dostávala docela často a vždycky jsem odpovídal, že nejradši poslouchám ticho. V práci bylo hudby opravdu tolik, že jsem měl nejradši ticho. Jinak od začátku devadesátých let pravidelně jezdím na festival v Glastonbury a pokud jde o nejkrásnější hudební zážitek, tak z poslední doby je to pro mě asi koncert Roberta Planta (někdejší zpěvák rockového kolosu Led Zeppelin – pozn. red.) na festivalu Colours Of Ostrava, kde léta pracuji v pozici asistenta pro hlavní hvězdy festivalu. Je to tak dva tři roky zpátky, Plant a jeho tým tam byli tehdy dva dny. Je to velmi příjemný a komunikativní člověk a to, co předvedl na tom podiu? Hlas z Led Zeppelin a přitom muzika až skoro world music. Úžasný. Jinak dnes poslouchám především svou dvouletou dceru a s ní ráno u televize Kouzelnou školku (smích).