Vždycky je tu pár věcí, které mě dokáží spolehlivě namíchnout. Dříve to bývala škola a maminka (nikoli nutně v tomto pořadí), dneska moje nervy každodenně prověřují lidé obecně – svými pozoruhodnými projevy dohnanými ad absurdum. Ať už nevědomé či zcela vědomě realizované rozmary jejich myšlení někdy přivádějí ty, kteří ještě zcela neotupěli, k úžasu. Copak jsou všichni slepí a hluší? To, že se zbláznil celý svět, politici nebo krávy, jsme si už asi všimli všichni, ale proč, sakra, musí vyšilovat i prodavačka, co mi krájí v obchodě salám?

Se smutným konstatováním přiznávám, že jsem si na otrávené a nepokrytě napruzené obličeje za pulty obchodů, zástěrami restauračních úborů nebo úřednických přepážek jednoduše zvykla. Ten mor "kuních ksichtů" se ale zřejmě šíří vzduchem, protože nevlídné výrazy nepotkávám jenom ve tvářích zástupů unavených lidí táhnoucích po práci za svými dalšími každodenními povinnostmi. Narážím na ně také po ránu ve vlaku, v tramvajích i odpoledne v ulicích.
Chápu, ne každý den je člověku do skoku. Co mi ale vadí, je, když se k oné personifikované otravě přidá do dvojice nasupená arogance. A poslední dobou mám na ni štěstí. K jejím "velmistrům", podle mého pozorování, které mě málokdy zklame, patří zejména dámy, které obsluhují v sekci potravin s lahůdkami, sýry a salámy. A je jedno, jestli nakupuji v Olomouci nebo na zapadlém maloměstě, u pultu v obchodním domě nebo přímo v řeznictví. Tohle pracovní místo se asi rozdává přes kopírák podle obličeje celorepublikově.
Chápu i to, že toto povolání se asi těžko vykonává s vědomím poslání, ale myslím, že máloco zahřeje tak, jako srdečný lidský úsměv. Jak se ale s hrůzou utvrzuji, tahle maličkost, která nás vlastně nic nestojí, se vytrácí do nikam. Příčina mého lamentování spočívá v jedné zcela obyčejné objednávce dvaceti deka dušené šunky, místo níž mi na váze přistálo cosi do tmava oschlého, ale šunka to nebyla. Po konstatování, že "toto" není šunka a jestli bych mohla dostat "tamtu" šunku, se mi dostalo strohé odpovědi: "Proč? Vždyť ji tu máte!" Aha, povzdechla jsem si, takže já si chci něco koupit, zaplatit za to peníze a dostanu za to něco, co nechci? Tak to ne. Po druhém přesném definování mého přání a myslím, že i zcela klidném, se hromy blesky metající paní prodavačka natáhla po obstojně vyhlížející dušené šunce a nasupeně odvážila přibližných dvacet deka. Bez dotazu nějakého dalšího přání cosi zabručela společně s cenou třiceti dvou korun, které jsem jí s hlubokým nádechem a úsměvem předala. Za mnou už se totiž pomalu začínala stahovat další mračna v podobě vzrůstající fronty, upřených pohledů a nervozního vzdychnutí. Tak nevím, něco je tu špatně? Abych odcházela vykolejená a s myšlenkou, že jsem to asi přehnala, jsem už vyrostla. Ale chudák ta stará paní, co to schytala po mně. Jak ta se srovná s tím, že namísto ochotného "prosím" na ni bezdůvodně obsluha štěkne "co chcete?". Bohužel, podobné příhody zažívám poměrně běžně a říkám si, co nás to všechny vlastně tak strašně žere, že si to musíme ventilovat na druhých? Asi nějaký zvrácený druh českého národního sportu – něco nás štve nebo nás někdo seřve, tak ten horký brambor agresivity a žlučovitého vzteku pošleme dál a schladíme si žáhu na někom, kdo se nechá, namísto abychom řešili problém tam, kde vznikl. Seřvat někoho, kdo o našem mindráku nemá ani páru, je asi pohodlnější, stejně jako zajít se vyřvat do hospody nad poctivou pivní sérií. A druhý den jedeme nanovo, ten samý scénář, k ještě větší nas..., však víte co. Myslím, že v tu chvíli už je něco špatně. To, že nás něco nebo někdo žere, je ve skutečnosti jen náš problém. Jen si to většina z nás nechce přiznat. Vyzkoušejte někdy, co s lidmi udělá namísto vzteklé odpovědi či jiné agresivní reakce upřímný úsměv nebo vlídné slovo. Svět se na vás začne usmívat.