Co je doma, to se počítá, říká stará zásada, která vznikla z poznatku, že jinde je všechno tak trochu cizí, trošku rezervované a spíše nedostupné. Přesto jsou v lidech zakořeněny toulavé boty, s jejichž pomocí se lidé poměřují se vzdálenými světy, a na to, co mají doma, zapomínají.

Řekne-li se na Hané skanzen, určitě se každému vybaví památková centra lidové architektury daleko ve světě. A přece i na Hané taková akumulace skvostů na jednom místě existuje. Spravuje ji Památkový ústav v Olomouci a rozkládá se uprostřed typické hanácké dědiny Příkazy cestou z Olomouce na Litovel. Hanácký skanzen se oficiálně nazývá Soubor staveb lidové architektury a zabydlil se v bývalém statku s adresou Příkazy 54. Chráněná usedlost se skládá z části obytné a hospodářské. Čas se tu jako by zastavil před sto lety, což umožňuje, aby malý návštěvník přišel jakoby na návštěvu k svému pradědečkovi a prababičce, ti nejstarší jako by vstoupili do svého útlého dětství nebo do mladých časů svých rodičů.

Oficiální název trošku klame. Památník hanácké architektury není zajímavý jen samotnou architekturou, ale sugestivním vtažením do života v ní, do života lidí, do jejich práce, odbornosti, ale i specifik a zvyků.
Návštěva hanáckého skanzenu je velkou příležitostí vstoupit do zapomenutého času, kdy se pracovalo rukama, promyšleně tvarovanými nástroji, na nichž každé zlepšení znamenalo pokrok v práci bednářů, tesařů, kolářů, sedlářů, zámečníků, obuvníků, krejčích, včelařů, mlékařů, sýrařů, tvarůžkářů, ale i rolníků, pastevců, dojiček, pekařů, cukrářů, zmrzlinářů... Jejich řemeslných pomůcek a nářadí byl plný dům, dnes je jich plné obytné stavení. A vystaveny jsou i jejich chlouby – kroje, klobouky, čepce, zástěry, sukně, holinky, hudební nástroje, skříně, kredence, svatební truhly, hračky, obrázky svatých, růžence, křížky, kolébky, postele, nočníky...
Nemenší zázraky jsou rozestavěny ve třech stodolách a mají podobu vozů, vozíků, secích strojů, žacích strojů, chomoutů, opratí, mlátiček, šrotovníků, pluhů, bran, parních strojů, lokomobilů, benzinových motorů...
V Příkazích a v jejich hanáckém gruntu lze poznat, že i na žírné Hané každý musel život obhajovat a chytat lelky se většina lidí nenaučila. Hezké přitom je, že z celé expozice dýchá obdiv k těm, kteří se dovedli s životem popasovat a sebe obhájit. Otvírá se, až oschne rosa, a zavírá se, když chystají zvonit na klekání, a to až do konce září.
Kdo přijde dřív, může si před prohlídkou gruntu omrknout žudry.