Střílet si z předsedy sociální demokracie je populární prakticky od doby, kdy se poprvé objevil ve světlech celostátních kamer. Jiří Paroubek bezpochyby vede počet facebookových stránek věnovaných jeho osobě a nechává za sebou i Chucka Norrise. Silné řeči, výhružky, výzvy k odchodu na jinou planetu... Co takhle si to s Jirkou vyříkat osobně? Studenti olomoucké univerzity k tomu měli včera příležitost. A ukázalo se, že jsou to srabi.

Na besedu s Jiřím Paroubkem jsem šel pln očekávání, maje v živé paměti nabubřelé papalášské vystoupení v létě na náměstí, kdy si řečníci koledovali ne o vejce, ale o podstatně tvrdší kalibr, což ovšem slušný člověk přejde zatnutím pěstí, politické agrese jsme si už v minulosti užili dost. Svůj občanský odpor jsem tehdy po splnění svých novinářských úkolů vyjádřil pevným odhodláním, že volební urna nebude místem, kam vhodím volební lístek této strany. Chuť mávat transparentem nebo se přidávat k nějaké chytré facebookové skupině jsem nedostal, ani když se možnost hlasovat posunula z podzimu na jaro. Se zájmem jsem však sledoval celý ten kolotoč, za kterým Jiří Paroubek viděl hlavně politické konkurenty, s fenoménem rozhněvané mládeže se nechtěl smířit. A mládež - modrá, zelená i fialová - si z něj v dnešní modlářské době udělala antimodlu. Je to zábavné a narozdíl od Chucka Norrise si do něj můžeme hodit třeba vajíčkem. Máme ho v přímém přenosu.
Vědom si, že akademická půda (filosofická fakulta obzvlášť) je líhní intelektuálního odporu, očekával jsem toho hodně. Přímá konfrontace rozhněvané mládeže a muže, který proslul třeba tím, že neváhal použít k rozehnání tanečníků těžkooděnce!

Jiří Paroubek zahájil besedu půlhodinovou historickou přednáškou do které vcelku nenápadně propašoval sociálně-demokratické vize do blízké i vzdálenější budoucnosti. Mládež občas nesouhlasně zamručela, sem tam se našel anonymní "odvážlivec" který zakřičel i něco ostřejšího. Většina zívala. Na to hlavní se teprve čekalo. Až přišel prostor pro otázky. Viděl jsem v univerzitním publiku podobné tváře, jako na fotografiích z protiparoubkovských akcí, zarputilé a odhodlané. Od těch jsem si sliboval nejvíc. Bohužel mlčely. O slovo se přihlásilo jen několik běžně vyhlížejících mladíků. "Co si myslíte o tom a o tom..." ptali se Paroubka, jako by to nebyl úhlavní nepřítel, ale starší bráška, od kterého chtějí radu. A Jiří Paroubek odpovídal, náznaky odporu smetl vahou své rétorické zkušenosti. Jen jednou se studentům podařilo vyvést ho z míry, když přiznal, že neví, kolik stojí roční jízdenka pro zaměstance drah a jejich rodiny. Lakonicky to však zahrál do autu, že je to vlastně jedno, protože historický vývoj ukázal, že je to správné, že lidé na dráze dělají těžkou práci a neměli bychom jim jejich nepatrné výhody závidět. Říct to na tiskové konferenci, novináři ho rozcupují a následná tsunami na facebooku zase trochu zatřese s bojovnými srdíčky. Tady ale nic, ticho po pěšině. Ani studenti žurnalistiky se udičky nechytili, Paroubek z tenkého ledu vybruslil bez šrámu a další otázka, zda nejsou bankovní poplatky nemorální, mu umožnila dostat se na pevnou zem. Beseda skončila, pár studentů si přišlo pro podpis, jiní se s Paroubkem vyfotili. Někteří na chodbě začali brblat.
Milí studenti, házet vajíčka z davu není odvaha. Odvaha je střetnout se s nepřítelem. A to jste nedokázali.