Hlavní vlna letních veder už je sice pro letošek - alespoň se zdá - definitivně pryč, i teplé babí léto a pěkným počasím obdařený podzim však rády vábí k venkovnímu posezení nad něčím dobrým k jídlu a pití. Co když ale pro některé z nás restaurační zahrádky v centrálních částech Olomouce ztratily pro provoz a ruch kolem svůj půvab a na jen zdánlivě poklidný relax rozhodně nelákají? Mám jedno doporučení: zkuste méně noblesní, o to však přírodnější občerstvovny u fotbalových hřišť na samém okraji města.

Po svém přestěhování na jedno z největších olomouckých sídlišť a první kontrole zdejší "občanské vybavenosti" jsem ohledně nabídky místních pohostinských služeb zjistil dvě věci: hospod je tu sice opravdu hodně, většina z nich se však tou mou oblíbenou určitě nestane. Leda bych přivykl na hustý šedivý kouř, z nějž poblikávají jen potměšilá očka výherních automatů, co možná nejlacinější pseudopiva z produkce nadnárodními giganty ovládaných velkých pivovarů a naprostou absenci čehokoliv k zakousnutí. A tak mi nezbývalo (čest několika světlým výjimkám) pátrat dál, až jsem se dostal na samotný kraj zástavby, do míst, která s městem za mnou pojí jen řídká přítomnost autobusu MHD. Ještě před pár lety bývaly tyto shluky nízkých domků samostatnými obcemi, dnes jsou z nich okrajové městské části a některé už pohříchu rdousí činžovní zástavba, která se bůhvíodkud připlížila až na dohled někdejším návsím.

Co ale těmto pospolitostem zůstalo, jsou pečlivě udržovaná travnatá hřiště, na nichž se už desítky let prohánějí místní borci, kteří v soutěžích různé kvality a úrovně bojují o body do tabulek všech těch fotbalových přeborů a tříd. A k takovému hřišti nezbytně patří větší či menší hospůdka, samozřejmě vybavená i prostorným venkovním posezením. Takovým, z nějž je na fotbalový mač nejlépe vidět, na němž cigaretka (kolegům kuřákům) chutná nejlépe a k němuž se od přilehlé udírny v nedeštivých dnech line charakteristická vůně očazeného masa či uzeniny. O věhlasných makrelách ani nemluvě. Pro pivaře je pak důležité zmínit i ten podstatný fakt, že místní štamgasti si ještě nenechali zcela ošálit chuťové buňky instantními chmelovými šumáky v ceně pod dvacet korun a že si rádi nějakou tu korunu připlatí za nápoj onačejšího šmaku.
A tak když mě začne honit podvečerní mlsná, nenechám se zlákat prvním výčepním štítem hned za rohem, nelituji pár kroků navíc a pokračuji směr Nemilany, na samý okraj Slavonína nebo Nových Sadů (ať už tedy zůstanu u toho "svého" sídliště na jihu hanácké metropole; věřím ale, že podobně to mají třeba i Lazečtí). Na jednoduchých lavicích venkovních sezení u zdejších hřišť mi sice může sem tam hrozit nějaká ta tříska v pozadí, dobře vyuzená makrela s poctivým pivkem u uklidňující zeleně ale stojí za to.