Dvacáté století je stoletím moderního umění. Toto zaběhnuté klišé se snaží zbořit výstava se stručným názvem Antimodernisté, kterou připravilo olomoucké Muzeum umění. Zejména na počátku dvacátého století totiž zuřila mezi modernisty a konzervativci otevřená válka, při níž padaly i rány karabáčem. Oba tábory se však vývojem autorů promísily. I na tento fakt upozorňuje olomoucká výstava, která kromě téměř zapomenutých regionálních autorů představí i zcela neznámou podobu Josefa Lady či Josefa Čapka.

"Skoro ve všech slovnících, encyklopediích i monografiích je výtvarným uměním 20. století míněno umění moderní. Vše, co existovalo stranou moderního výtvarného umění bylo buď neumění anebo kýč. Takový názor zastával například teoretik a tvůrce české avantgardy Karel Teige. Většina umělců ale chtěla být syntetiky, kombinovala, míchala prvky moderních směrů se starým poctivým realismem, zatímco část modernistů přebíhala z jedné pozice na druhou tak, jak to žádala doba a trh," přiblížil motivy pro upořádání výstavy její autor Jiří Olič.

Důkazy rozmanitosti umění 20. století nalezl Olič především v depozitářích Muzea umění Olomouc. "Valná většina vystavených kreseb, grafik, obrazů a plastik pochází z našich sbírek, několik exponátů zapůjčily Galerie hlavního města Prahy nebo galerie v Ostravě, Hodoníně či Liberci," řekl. Výstava a doprovodná publikace přitom představí tvorbu bezmála osmdesáti umělců. "Mezi těmito antimodernisty, přičemž titul je nutné brát s rezervou, jsou slavná jména, například František Drtikol, Felix Jenewein, Josef Lada, Alfons Mucha, Josef Váchal nebo Jan Zrzavý, ale také umělci zapomenutí, outsideři vedle tradicionalistů a regionalistů, podivíni a solitéři vedle akademiků a také odpadlíci moderny vedle neuvědomělých souputníků, kteří kráčeli uměním aniž by měli program anebo alespoň jasný cíl," uvedl Jiří Olič.
Jak však upozornil, někteří ze zastoupených umělců byli pravověrní modernisté. „Nechybí ani zakladatelské osobnosti české moderny, například Emil Filla, Otto Gutfreund, Rudolf Kremlička, Bohumil Kubišta nebo Josef Čapek. Jsou to ti, pro které se moderna stala jak vyznáním, tak předmětem úvah a pochyb. Byli to nespokojenci a pochybovači, jimž se programy moderních směrů zdály být příliš úzké," vysvětlil Olič s tím, že většina autorů jsou Češi. "Skupinu jsem rozšířil o několik Němců a jednoho Slováka, jen abych zdůraznil, že celek byl různorodý a všichni dohromady, ještě za Rakouska-Uherska a potom v Československu tvořili výtvarně-uměleckou obec své doby," dodal.

Projekt přitom umožnil představit výtvarné práce, které jsou k vidění vzácně a část z nich je dokonce vystavena poprvé. "Jen zřídkakdy jsou k vidění například krajinářské obrazy Bohumila Kubišty nebo kresby Josefa Lady, v nichž přímo paroduje modernistické postupy. Za unikát pak můžeme považovat figurativní obraz olomouckého rodáka Adolf Hölzela V klášterní zahradě, protože Hölzel bývá považován za jednoho z průkopníků abstraktní malby, první abstraktní kompozici vytvořil již v roce 1905, ještě dřív než Vasilij Kandinskij. Jsou to přitom díla, které by měla být vystavována častěji, jako příklady vývoje, který nebyl nikdy jednosměrný, a současně jako důkaz, že umění může být velice jednoduché a také srozumitelné, aniž by ze své uměleckosti cokoliv ztratilo," uzavřel Olič.
Výstavu doprovází stejnojmenná publikace z pražského nakladatelství Arbor vitae, která kromě textu Jiřího Oliče obsahuje medailony všech zastoupených autorů.