Pozvolna bych měl usínat, dnes už podruhé, a je vlastně ještě dnes? Já nevím. Dnešek jsem končil s knížkou v ruce poté, co jsem si udělal pár shybů. Noční probuzení bylo způsobeno - jak jinak - zprávou z vysílačky „Incoming“ (raketový útok). Nic zvláštního a nečekaného. Je poslední týden března a v blízké Basře, dle všech masmédií, řádí válka. Proč píši, že podle masmédií?

Podle nás tam byla válka pořád, jen teď jsou militantní skupiny atakovány Iráckými vládními vojsky a Iráckou policií, čímž přestali upírat pozornost na nás (koaliční vojska) a věnují se posílení vlastních pozic. Z mého pohledu není moc rozpoznat, která skupina je ta dobrá, s těmito informacemi je nereálné predikovat, co se pro nás změní, když zvítězí jedna nebo druhá strana. A jak dlouho bude trvat než ta „dobrá“ skupina se promění a bude dělat stejně militantní politiku, jak ta předchozí.

Jak tedy podruhé usínám, prochází mi hlavou spousta malých i velkých věcí uplynulých dnů. Kolik paradoxů je tady s námi a už je sami ani nevidíme. Jedním takovým je i právě probíhající konflikt v Basře. Při jeho začátku nám volali příbuzní, známí i neznámí, jestli jsme v pořádku a jestli se nám nic neděje, protože vidí strašné věci v televizi a poslouchají zprávy, kde jsou v pravidelných intervalech informace o dění „tady“, tady v Basře. Tím jsme se dozvěděli, že situace je poněkud zhoršená a ty detonace, co nás už nějakou dobu nechávají klidnými, nejsou „naše“ ani u nás, ale jsou ve městě. Prapůvod je v obnově bezpečnosti státní moci v Iráku. Ozbrojené nevládní složky odmítají po letech destrukce uznat, že je načase vrátit se do běžného života. To, co je pro nás běžný chod života u základny se najednou díky televizi a zpravodajství stalo téměř středem dění v Iráku. My slyšíme britskou těžkou techniku v provozu celu noc, ráno při cestě na snídani vidíme cesty rozježděné od pásů a přemýšlíme, jak jsme na tom, jestli jednou bude i naše technika nasazena v takto těžkých podmínkách. Jak tak nad tím přemýšlím, nikde jsem nenarazil na zmínku, že máme nedaleko těchto bojů českou jednotku o téměř sto lidech.

Jedna z velkých nepříjemností nasazení v Iráku je zdejší klima. Jsme na prahu dubna a teploty i v noci neklesají pod 20 stupňů celsia. Za těchto okolností si dovedete představit, jaké horko je přes den. Na teploměrech, které zajisté nejsou přesné, se ve stínu teplota vyšplhá přes, pro nás nepředstavitelných, 40 stupňů. To z vás potom teče tak, že nevíte, jestli máte průběžně kroutit tričko a nebo se tak jak jste celý hodit do sušičky. Stejně by to nebylo nic platné, vše by bylo během minuty tam, kde předtím i s mokrými mapami potu po celém těle. Za těchto okolností musím opravdu vždycky smekat před všemi těmi „bezejmennými“, kteří si plní své povinnosti v terénu, vystaveni nejen sluníčku, ale i stereotypu všedního dne. Únava z uplynulých měsíců a vidina konce za dva až tři měsíce dělá ze všech hrdiny. Přesto, že se poslední dva dny maličko ochladilo, protože začalo foukat od moře, nám se moc neulevilo. Dusno, které je spojeno s velkým teplem pod zataženou oblohou, nám probudilo všechny mouchy z široka daleka a tak jsme opravdu v jejich obležení. Jestli někdo tady vyhrává válku, tak jsou to ony. Jejich přítomnost je neklamná známka života v poušti. V jeden okamžik jich pět odeženete a ani nedáte ruku do původní polohy a už jich na vás sedí dalších sedm.

Dalším paradoxem je voda. Jih Iráku byl kdysi úrodné pole středního východu, vody stékající z hor na hranicích s Iránem, dávaly prostor pro několik sklizní ročně, jen snad zemědělec EU by nebyl spokojený. Postupem staletí docházelo k zasolování půdy a ze země, kdysi úrodné, se stala země bez života, ale voda tady zůstala. Jsou zde celé oblasti mokřad, které jsou líhní všeho létajícího hmyzu, na který si jen vzpomenete. Nejhezčí jsou vážky a nejprotivnější komáři. Ale o tom jindy, zpět k vodě. Pitná voda je do Iráku, pro potřeby koaličních vojsk, dovážena z Kuwaitu. Ještě před tím, než to bylo možné, pokoušela se naše logistika dovážet vodu z ČR a končívalo to naprostým neúspěchem, protože naše voda nebyla schopná v pet lahvích vydržet zdejší extrémní klimatické podmínky. Užitkovou vodu nám dováží specializovaná firma z úpravny na základně. Tato se pak používá na mytí a to jak nás, tak všech prostor, dále na praní a na vše co si dovedete představit u čeho je voda potřeba. Takto se dostáváme do závislosti na základním předpokladu pro život - na vodě, bez které by život nebyl. Pro její používání zde existuje pět stupňů omezení. Od prvního, kdy je dovoleno téměř vše a vody je dostatek pro všední použití, až po poslední stupeň, kdy je vody tak málo, že se nesmí téměř nic. Dva dny jsme měli, zřejmě z důvodu války v Basře, omezení na střední úrovni. To jsme se mohli sprchovat jednou za dva dny a pokud jsme potřebovali víckrát, tak jsme museli použít k omývání prošlou vodu v PET lahvích, na záchod jsme chodili na TOI TOI, a úklid jsme omezili na suchou variantu zvíření prachu a prát bylo zakázáno úplně. Jednou mi manželka řekla, že působím jako reklama na úklid a hygienu, ale zkuste si naplnit tři plastové láhve vodou a umyjte se touto vodou poté, co jste celý den dělali na zahradě, jste propocení a od hliněného prachu, který se vám vtírá do kůže po celém těle. Takto si připadáte po celám dnu i v klimatizované místnosti, ne tak po celodenní službě. Dost děsná představa že? Pak mi řekněte, že to není paradox, když jste na základně, která je ve své podstatě na bažině a nemáte dost vody na základní potřeby.

V polospánku slyším, že jsme všichni živí a zdraví. Štěstěna opět stála na naší straně. Útok vedený na naši základnu byl tentokrát bez ztrát na životě a bez materiálních škod. Pořád slyším výbuchy a detonace, jednou více a podruhé méně intenzivní. Je to jako kulisa - něco jako hudební večerníček. Můžeme tedy klidně spát do dalšího ataku, dnešek si odškrtneme, jako poměrně úspěšný, ale hlavně jako další den, který jsme přežili ve zdraví. Další den, který se ztratí v zapomnění, jako jeden z mnoha tady.