Jako obrovskou výhodu mé práce mnozí chápou pravidelné doplňování pokladní hotovosti v Kuwaitu. Kuwait je jakási perla mezi orientálními zeměmi, je to město s arabskými kořeny a s arabskou tradicí, ale se západními vymoženostmi. První, co mne upoutalo, jsou mrakodrapy a superluxusní auta, ale i MacDonald, KFC, Ikea a Carrefour. Ale od začátku.

V Iráku se většinou létá v noci a tak jsem na odbavení odjel ze základny po desáté hodině. Stejně jako v ČR musíte být dvě hodiny před odletem na místě. Nepředstavujte si odbavovací prostor jak v Praze na Ruzyni, vše je v jednom velikém stanu o rozloze sportovní haly. Bláhově jsem si myslel, že zbraň na palubu nepatří a pokud ano, tak bez nábojů. Jaké bylo moje zděšení, když mi britský vojenský policista vysvětlil, že ty náboje, co jsem si pečlivě zabalil do batohu, mám mít u sebe, jen nenabíjet. Nakonec mi batožinu odebrali i s náboji, protože zjistili že to se mnou takto bude bezpečnější. Takže jsem zůstal jen s neprůstřelnou vestou, přilbou a doklady. Doufal jsem že se s věcmi ještě setkám a ne že já budu v Kuwaitu a batožina v Bagdádu, ale dopadlo to dobře.

Cestu jsem absolvoval v britském vojenském speciálu „Herkules“. Je to velmi impozantní stroj. Při nasedání jsme všichni měli neprůstřelnou vestu a přilbu. Letadlo bylo zcela zšeřelé z důvodu bezpečnosti - jak posádky tak i pasažérů na horké Irácké půdě. V letadle se sedí jako ve starých vozech metra, bokem k pilotovi a zády k trupu, sedadlo připomíná zdravotnické lehátko a opěradlo ze sítě. Největší problém jsem měl s připoutáním. Popruh byl jak pro diblíka, dal se samozřejmě zvětšit, ale zapínání bylo tak jednoduché, že mě ho musel vysvětlit soused, který napřed pozoroval, jak si s tím dělám hlavu a pak to zasunul zamkl a já jsem pochopil, jak jednoduché to je. Následoval vzlet. Něco tak střemhlavého jsem nezažil. Letělo nás nějakých 76 a k tomu dvě obrovské palety zavazadel a letadlo bylo poloprázdné. Obrovská odstředivá síla vás tlačí na souseda a máte co dělat, aby jste nesjeli až někam k ocasu letadla. Jaké bylo moje překvapení, když to s tím sousedem vedle mne nejen ani nehlo, ale ještě se bavil tím, jak drží celou tu řadu nad ním.

Jak zjistíte, že jste v mírové oblasti? Rozsvítí se světlo v letadle. Jsme ve vzdušném prostoru Kuwaitu a najednou celé letadlo ožije. První si sundáte přilbu z hlavy a jaksi z vás opadne prvotní stres. Další, co jsem nepochopil byla změna barvy sezení, to co při nástupu v přítmí bylo černé, tak najednou bylo červené. Ptal jsem se těch co jeli se mnou jestli to taky postřehli, odpověděli mi že ne. Celou dobu v Kuwaitu jsem měl dojem, že jsem měl halucinaci z přetlaku, ale na zpáteční cestě bylo všechno stejně, jen v opačném chodu napřed červené a po změně světel černé a tak jsem si srovnal hlavu - nešlo o halucinaci.

První setkání s arabskou realitou bylo v bance. Banka je téměř jako každá jiná, jen obsluha je striktně rozdělená na ženy a muže. Pokud měla žena obsluhovat muže, tak k ní musel přijít další muž a kontroloval nevím co, ale většinou se ptal obsluhy on a ona jenom pracovala. Pokud ke stejné přepážce přišla žena, tak zaměstnankyně už jednala sama. V bance nám po hodině vydali naše peníze, protože nic nespěchá a mezitím se za námi vytvořila pěkná fronta – funguje to tady asi tak pružně, jak u nás. Venku na nás zatím čekal kolega jako ochranka, který málem umrzl a navíc se málem počůral. U nás by zaběhl do prvního křoví, ale co v arabském velkoměstě, kde sice nějaká zeleň je, ale nevíte jestli nebudete ukamenován za pohoršení na ulici. Pro místní bylo brzy z rána - bylo necelých 10 hodin, když jsme přijeli do banky. MacDonald, který byl hned vedle otevíral až v 11 hodin. No vydržel až na základnu, ale byl to málem výkon hodný Guinnesovy knihy světových rekordů při běhu na TOI TOI.

Teď , když už jsme měli peníze, jsme se konečně mohli vydat do města poplatit dluhy, které jsme si nadělali za tu dobu, co se v Čechách uzavíral rok a museli se všechny prostředky poslat zpět na účty domů. Jeli jsme ke dvěma místním dodavatelům. Jeden pronajímá auta a druhý nám zabezpečuje nákup spotřebního materiálu. Abyste si dokázali představit co je arabská čtvrť, tak se musíte vrátit do doby první republiky a zavřít oči.

V prostoru o velikosti tovární haly jsou do čtyř stran prostory jako garáže a v každé té garáži je jeden až deset místních, kteří pracují na jedné věci. Takže v jednom bloku vám umývají auta, v druhém mění pneu, v dalším je karosárna a tak je všechno kolem aut. U jedné takové garáže jsme zastavili a šli do vnitř - no já myslel, že tam sebou seknu, zamknu dveře a nevylezu z auta. Překonal jsem se a šel jsem dovnitř. Procházeli jsme jednou garáží dozadu, abychom se dostali do další garáže, až jsme se propracovali do druhého patra, kde jsem zjistil, že všechny ty malé garáže vlastně patří jednomu majiteli a pronajímá je. On žije z pronájmu svého prostoru.

U jednoho z nájemců jsme zaplatili a šli jsme zpátky k autu, já nedoufal, že tam ještě bude, ale jaké bylo moje překvapení, když tam stálo nejen neukradené, ale ke všemu ještě i nepoškozené.

Od aut jsme odjeli k obchodníkovi a to byl teprve zážitek. Pokud se u aut očekávalo, že tam ta auta musí nějak dojet, tak tady jsme najednou byli v oblasti, kde nebyly snad ani asfaltky, ale snad ani žádná kanalizace, protože bylo po dešti a všude stály kaluže vody a všude byl takový nepořádek, že jsem něco takového nezažil ani v chudinské čtvrti ve Skopji v Makedonii. Došli jsme za naším obchodníkem a před jeho obchůdkem stál nový Hummer. Nakonec jsem pochopil, že má sice malý krámek, ale i ten je propojený ještě s několika krámky a ta fotka dostihových koní na stěně není jen zábava, ale že to jsou koně jeho. Je tady vidět, že není nutno stavět na odiv svůj úspěch v podnikání honosnou stavbou obchodu a nemít do ní co dát. Daleko důležitější je mít zboží a známosti a pak teprve ten podnik přestavět. Nutno dodat, že i jim šlapou na paty obrovské řetězce, kterým se nedá konkurovat.

Zařídili jsme co jsme měli a jeli jsme na čučendu do Kuwaitského „Paládia“. Kdo neviděl, neuvěří. Nákupní molo ani ne nijak veliké, ale o to dražší a luxusnější. Parkoviště plné aut v nejvyšší třídě, jet na nákup v jaguáru je v Kuwaitu pro místní téměř standard a říkat na křižovatce „vidíš toho jaguára,“ je skoro zbytečné, protože ho máte jak z pravé, tak z levé strany. Za cestu po pobřeží jsme viděli i dobře pět různých Hummerů. Nejobyčejnější auto je tu Toyota a Lexus. Nákupní molo, abych se k němu vrátil, je prostě krásné. Má všechny atributy evropského nákupního centra, ale bez zábavy. Co je ale naprosto dokonalé - z jedné strany je parkoviště a z druhé strany je přístav. Přijet na nákup v pouštní části světa jachtou je pro mne naprosto nepředstavitelné, ale Kuwait City je v perském zálivu a tak tu kotvila jachtička z Dubaje, tu zase z Arabských Emirátů, oči jdou kolem hlavy. Procházíte-li nákupním molem jste v Praze v Pařížské. Ve výloze nejsou ceny, protože buď ty hodinky od Chanel chcete a neptáte se na cenu a nebo nechcete a pak je zbytečné vám ji sdělovat.

Jeden zážitek s mladým párem musím přece jen sdělit. Procházel kolem nás ortodoxní mladý pár. Na obou byly do dálky vidět peníze, materiál z kterého měli udělaný tradiční oděv, byl naprosto dokonalý. Prostě jenom si šáhnout. Jak šli kolem, tak ona si přišlápla šál od hlavy a tím se jí všechno posunulo, nic tragického, ale ta potěcha pro oči! Tím, že za chůze všechno musela vrátit na původní místo, ukázalo se, že má asi deseticentimetrové podpatky a pod úplně černým hedvábným přehozem naprosto úžasné šaty. Manžel ji za tu odvahu zpražil pohledem, který se jí asi nelíbil, ale já byl naprosto spokojený, protože tak si představujeme my z Evropy orient. Ovšem dalo se z toho vytušit, že doma je šéfem ona a on si pouze zachovává dekorum na veřejnosti. Toto celé trvalo jen mžik, ale zůstalo to ve mě kdesi hluboko schované, protože jinak si těch jejich žen ani nevšimnete, jedna vedle druhé jsou zahalené a vidíte jen oči a z nich poznáte všechno – věk, smích, starosti .... Když jsme byli v bance, tak jich vedle nás stálo několik a bylo vidět, jak se která moc strachuje, nebo s čím do té banky vchází. Ne, zdaleka si nedělám iluze, že bych jim rozuměl a je mi naprosto jasné, že čím by tady byl člověk déle, tím víc by zjišťoval, že vše je jinak, ale můj první dojem z toho všeho je asi takový.

Ještě se musím zmínit o jednom fenoménu a to jsou kočovníci. Celá poušť kolem dálnice je posetá stany. Jsou to celé stanové tábory a tak jsme se ptali co to je, proč bydlí ve stanech a kdo to je. Dozvěděl jsem se, že jde dodržování tradice, kdy se na část zimy místní bohatí Kuwaiťané vystěhují do pouště a žijí jako jejich předkové. Jezdí do práce z těch stanů a jak začne být horko, tak se zase vracejí zpět do svých klimatizovaných bytů a domů.
Pokud jste to dočetli až sem, tak už jen o zvířátkách – velbloudů je tam hodně, ale nijak přehnaně, jsou prostě u těch stanů na poušti. Jsou krásní a majestátní a myslím, že tam, kde jsou, tam patří. Pokud jde o psy, tak jsou tady bráni za nečistá zvířata a tak jsou to většinou jenom potulné smečky, které sežerou mršiny ovce nebo velblouda a pokud je nejhůř, tak i nějakého bráchu, kterého srazilo auto. Kočku jsem viděl jenom jednu a to v arabské čtvrti na schodech jednoho obchodu. Takovou přerostlou rezavou krasavici, která věděla, že se jí nic nestane. Vyhřívala se na sluníčku a byla ráda, že se nenarodila jako pes. Na druhou stranu se musí nechat že jsem v jednom obchodě zahlédl doplňky pro psí miláčky. Asi i tady jsou psi, kteří jsou doma, ale nevím jestli to není jen ústupek Evropanům, kteří sem jedou za obchodem nebo na dovolenou.

No a na závěr cesta domů, stejné letadlo, jen obrácený směr. Odbavení bylo maličko složitější, protože chtěli vidět obsah kufříku co mám v a na ruce. Souhlasil jsem - ale -kufřík je kódovaný a s barvou pro případ krádeže na znehodnocení peněz, musel jsem ho otevřít velmi opatrně. Samozřejmě to nešlo a ještě ke všemu upadla jedna pojistka. Bylo to jak špatném filmu se mnou jako hlavním hrdinou. Nakonec jsem ho otevřel a nebyl to zas tak velký trapas. Kontrolor chtěl nějaké drobné, že v tom balíku se to vlastně ztratí. Peníze jsem ubránil a dovezl je všechny. Vrátili jsme se do Iráku na základnu a hned nás přivítali dva raketové útoky a tak nám bylo jasné, že jsme zpátky v realitě.