V každém článku se zmiňuji o nebezpečí, které nám tady hrozí. Raketové útoky jsou naší denní rutinou i když by se dalo říct, že jsme na tom díky prodloužení stavu neútočení, lépe a lépe. Je pravdou, že se za poslední týden počet raketových útoků několikanásobně snížil a že by se mohlo zdát, že oteplením se i našim kamarádům na druhé straně nechce tahat s raketami na jejich pal posty. Pravda bude asi někde jinde, z informací, které máme se situace uklidnila díky putování celé jedné náboženské skupiny na poutní místo (Karbala), letošních poutníku bylo na devět milionů. To je skoro celá Česká republika v jednom městě. Přesto, a nebo právě proto, je s podivem, že právě v tuto dobu se účinnost palby zvýšila a tak nám poprvé visely vlajky na půli žerdi.

Několikrát jsme byli svědky toho, že rakety dopadly do míst základny, kde byla lidská síla, ale vždy se to člověku vyhnulo. Příběh s nejšťastnějším koncem byl, kdy raketa spadla do stanu, kde v tu dobu bylo několik Britských vojáků a zarazila se do postele. Štěstím v tomto neštěstí bylo, že majitel postele si pět minut před útokem odskočil na záchod. Zde došlo jen k drobným zraněním, ale především k velkému psychickému šoku.
Takové štěstí již neměli Iráčtí zaměstnanci naší základny při cestě do práce. Raketa dopadla několik metrů od stanoviště našich vojáků, kteří se zachovali naprosto profesionálně a dodrželi naučené postupy. Zde zahynul na místě jeden zaměstnanec a po převozu do nemocnice další. V tomto případě, i když jde o člověka, nevnímáte úplně krutost stavu, který tady panuje. Uklidňujete se tím, že vlastně jde o bratrovražedný útok a neuvědomujete si dost dobře proč se tak děje a jste rád, že jste nebyl obětí vy, nebo někdo z vaší jednotky. Pokud nejste pamětník a nebo znalý historie tak si neuvědomíte, jak se po válce pohlíželo na ty, co spolupracovali a nebo pracovali pro Němce za protektorátu. A jelikož se po listopadu 1989 spolupráce s KSČ nijak netrestala, tak nemáme ani osobní zkušenost. Takže pokud nejste nacionalista a nebo jinak radikálně smýšlející, nemáte problém s tím, že někdo pracuje a nebo spolupracuje s „okupanty“. Pochybuji, že pro militantní skupiny v Iráku, jsme něco jiného.

V minulém týdnu, po jednom z dalších raketových útoků, jsme se dozvěděli, že v americké části naší základny mají tři těžce raněné. Těžce raněný - co je těžce raněný? Těžce raněnými se stali, když po dopadu rakety nedodrželi dril a nelehli si na zem, ale schovali se do špatně zakrytého bunkru. Hledali logicky bezpečí v hromadě betonu, ovšem tentokrát sázka na jistotu nevyšla – bohužel. Opět nešlo o vojáky, šlo o zaměstnance i zde si můžete říct „měli jsme (my vojáci) štěstí“, ale je to jen obezlička pro uchování zdravého rozumu. Všichni jsme příslušníci jednoho rodu homo sapiens sapiens (člověk moudrý), ale kde je ta moudrost. Na východě na západě? Ze tří těžce raněných byly do dvou dnů rázem tři mrtví.

Jak jsem psal, měli jsme poprvé staženy vlajky na půl žerdi. Velice symbolické přiznání sounáležitosti ke koaličním vojskům. Po dnech, kdy jsme neslyšeli signál ohlašující raketový útok jsme si všichni říkali, že už je to opravdu divné, ale hlavně to není normální a že doufáme, že si nešetří munici na nějakou větší „oslavnou palbu“ (oslavná palba je tady neustále, jde o projev v emocí radosti nebo smutku). Během signálu, který se opravdu nedá přeslechnout, vždy poslouchám dopady a tak, jako asi každý, si říkám, jak je to blízko a nebo daleko. Bylo to slyšet dost, ale ne tak, aby to bylo u nás. Dobré znamení, protože téměř neustále je na naší základně 60% našich příslušníků a tak máte skoro jistotu, že jsou v pořádku. Zůstávají nám ti, co plní úkol na stanovištích, hlavní vjezd PVCP Delta a Ritz. Ti nám také dávají vědět, že jsou v pořádku. A tak protentokrát všichni celí a zdraví. Ovšem pak se v ozval signál „MEDIC“, že se má dostavit ke svému autu a pak je vám jasné, že je něco jinak než normálně. Měl se dostavit i se zdravotníkem na jinou základnu, protože tam byla potřeba každá zkušená medicínská ruka. Naštěstí to nebylo tak strašné, jak se to v první okamžik zdálo. Našeho lékaře ani naši pomoc nepotřebovali. O to strašnější bylo pak ranní zjištění, že britská strana má jednoho mrtvého a jednoho lehce zraněného. A už nešlo zaměstnance bezpečnostní agentury, nebo místní Irácké dělníky. Šlo o vojáka, kterého jsme mohli potkávat v jídelně, nebo při nákupu osobních potřeb v místních vojenských obchodech (PX). a co hůř - taky to mohl být jeden z těch, co chodí s našimi vojáky do směny na PVCP Ritz. Tady si teprve uvědomíte tu absurditu války a ozbrojeného konfliktu obecně. Kdo nestojí o naši demokracii, komu se příčí americká a britská přítomnost, hlavně těm co nechtějí klid a rovné podmínky pro všechny, ano to jsou hlavní myšlenky implementované demokracie a pokud bude dost těch, co jim je jedno jestli při protiútoku zemřou protože nemají co ztratit kromě života, tak bude i dost těch co budou na nás a naše kolegy střílet rakety.

Je velmi jednoduché se večer při zprávách rozčílit na americkou administrativu a pobavit se o tom, jak strašné to je, že zas v Iráku umřeli nějací vojáci, ale tím to pro mnohé končí, informací je na člověka den za dnem a hodinu za hodinou valeno tolik, že pro jednu zapomíná na druhou. Kdo z nás si vzpomene na fyzikální vzorečky nebo na průběh funkcí a tak zapomínáme i informace o mrtvých a nebo zraněných, pokud nejde o nás, nebo naše příbuzné.

Něco pozitivního na závěr přece jen mám. Po roce České přítomnosti na základně se podařilo doopevnit ubytovací část a eliminovat tak rozsah případných ztrát na minimum. Mezi jednotlivé ubytovací buňky se podařilo zasunout ocelové pláty a před buňky jsme si postavili ženijní zábrany z betonových cihel, kdy každá jednotlivá cihla váží 35 kg. Stavební činností se nejen prověřila fyzická zdatnost, protože ocelové pláty o velikosti dva metry na metr se spouštěly, zasouvaly, nebo poponášely ručně, ale - a to především, přispěla ke stmelení kolektivu do jednoho organického celku. Chtěl bych vyzvednout ženské osazenstvo našeho kontingentu, že přiložilo ruku k dílu nemalou měrou a mnohdy zahanbilo i nejednoho chlapa, ne tak svou fyzickou silou, jako spíš svou výdrží. Pozorováním hemžení lidí, kdy jsme pracovali jak mravenečci, jsem si uvědomil, jak jednoduše lze nahradit silné stroje a techniku lidskou silou.

Všem nám přeji, aby všechna tato práce byla jen preventivní a mohli jsme si, až budeme doma říct, že jsme pořád všichni a v pořádku. Právě při dopisování těchto řádků opět houkala siréna oznamující útok a teď už můžu říct, že se našim nic nestalo. Byť ateista - tak díky Bohu.