Reklama

Pondělí 23. září 2019, svátek má Berta, venku je 11.5 °C

UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je starší než 6 měsíců.
Níže uvedené informace mohou být zastaralé či neplatné!

Můj Irák: zápisník Martina Palíka (Díl 4.) Takový nenormální den

Tipy a názory

27.2.2008

Autor: Martin Palík

Na snídani jezdíme autem ve skupině v 7.20. Takový hezký čas, není to žádné vyspávání na  9.00 do práce, ale zas to ani není na 6.00 do fabriky. Budíka mám na 7.00 a cestou k autu se stavím na sociálním korimeku (ubytovací kontejner, název odvozen od it. výrobce CO.RI.MEC S.P.A, pozn. redakce) umýt a nasedám do opancéřovaného auta, jedu na snídani do Skotského kempu. Nasnídám se a plynule můžu přejít do pracovního procesu v 8.00 hod. Tak to chodí normálně, ale dnešek má být nenormální, ale tím, že ještě spím, tak to netuším.

Těsně před budíkem slyším sirénu. Nic nenormálního, jen ta ranní hodina připomíná naše nedělní buzení z 20.ledna raketovým útokem, kdy jedna raketa dopadla do našeho kempu. V momentě jsem probuzen a ležím břichem na zemi, kde mám již od večera nachystanou neprůstřelnou vestu rozdělanou tak, abych po dopadu na zem jen přehodil zadní díl na záda a mohl ji zkompletovat. Přemýšlím, jak dlouho budeme v bunkru a u toho si dávám kevralovou přilbu na hlavu. Mrskám sebou tak, abych v leže na sebe natáhl tepláky a po odeznění sirény mohl přeběhnout do bunkru a nezmrzl jsem tam (venku takhle ráno bude něco kolem 4-6 stupňů). Jak plyne čas, poslouchám co se děje. Připadá mi, že mám uši jak slon, ale dopady neslyším. To ovšem znamená jen tolik, že to nespadlo do našeho kempu ani blízko něj . Když slyším první pohyb na štěrku, který mám před korimekem, vstávám a jdu ke dveřím, otvírám a slyším sirénu oznamující konec nebezpečí. Když zjistím, že se nikomu nic nestalo, tak si říkám „no co, stejně jsem už měl vsávat“. Jen jsem probuzený sirénou místo vesnického kohouta, kterého mám nastaveného na buzení v telefonu.

Netrvalo to ani 5 minut, jsem dokonale probuzený a se mnou celá základna. I ti, co se před hodinou vrátili z noční nebo celodenní směny a právě teď usnuli. Jedeme na snídani a míjíme ty, co si to prožili v jídelně a nebo hůř někde na cestě z jídelny na náš kemp. To já to měl dobré, večer jsem si vytřel podlahu a tak jsem ležel v čistém, zatím oni leželi v prachu cesty nebo na podlaze jídelny. Ale co naplat - tady je to vytírání sebou samým čehokoliv prostě realita. Rozhas vyhlašuje signál pro kontrolu základny (kontrola jestli některá z raket neztratila některé své části v kempu). Pro tuto činnost je každý den vyčleněná skupina lidí, která den před tím sloužila na PVCP Delta nebo PVCP Ritz a tudíž spí po směně, mnozí měli noční nebo čtyřiadvacetihodinovou směnu. Tímto jsou dnes probuzeni již podruhé. Nic se u nás nenašlo a tak den pokračuje svým rytmem dál. Já si dělám svou práci a nenechám se rušit. Jediné rozptýlení je sluníčko, které, když otevřu dveře, svítí do mé kanceláře. Okno mám zabarikádované kontejnerem, aby sem nebylo možné vlézt nebo aby ho nezničila případná tlaková vlna.

Foto: archiv

Dlouho jsem ovšem u té práce neseděl. V 10.30 se opět ozvala siréna. Tentokrát nejen zní déle, ale slyším i dopady a cítím tlakovou vlnu a znovu siréna a dopad s tlakovou vlnou a ještě několikrát. Ležím na zemi obalený v neprůstřelné vestě, s přilbou na hlavě a přemýšlím, proč jsem nevytřel podlahu i v kanceláři tak, jak jsem si včera říkal. Mimoto jedou instinkty, které naštěstí pracují automaticky, aniž bych tím, že zaměstnávám hlavu, nějak ohrozil sebe, nebo kolektiv. Konec sirény, zdála se nekonečná a ono to bylo něco kolem minuty, jdu do bunkru. Nejsme tam dlouho a už jdeme zpět, protože máme ohlášený konec nebezpečí. Po druhé za den - dobrý standart, jen ta denní doba je poněkud nestandardní. To se ani nepokouším zamýšlet nad tím, kdy se dospí ti po směně, protože je to potřetí, co jsou v krátkém čase probuzeni. Přemýšlím, jestli jít pracovat a nebo už se jít chystat na oběd a tak ještě strávím nějakou dobu v kanceláři nad hromadou papírů.

Foto: Martin Palík

Odjezd na oběd a s ním opět siréna - ta mne zastihne ve volném prostoru. Už opět ležím a tentokrát nemám obavu o to že se umažu, protože už je to marné. Prostě jsem jako čuně. Konečně se jim to podařilo. Ležím jak široký tak dlouhý v písku štěrku a prachu. Teď jsem konečně za vojáka, takto nějak to prožívají na vchodech a ve službě, tam kde jsou, tam zalehnou a čekají a hodnotí. Co hodnotí? Já nemluvím za ně já jsem hodnotil svoje možnosti, jak jsem daleko od valu nebo od bunkru, jaká je pravděpodobnost dopadu rakety do mojí blízkosti. Ten otevřený prostor vám dává nový rozměr. Ne, není to jak na věži, kde sledujete jak místo odpalu, tak i místo dopadu, ale i tak je to samo o sobě dost impozantní. Dozněla siréna a opět se přesouvám do bunkru. Naštěstí jich máme v kempu dost a tak dnes vidím už druhý zevnitř. Ne, že by byl jiný, ale vždycky je co objevovat. Není to žádný výkvět architektury, ale aspoň sleduji, jak a kde se vysrážela sůl z písku po dešti, který protekl pytli s pískem naskládanými nad a kolem betonové schránky.

Z oběda zatím nic nebude, sedíme v bunkru a vypadá to na delší čas. Z vysílačky se line hlas všech našich příslušníků a dozvídáme se, že jsme všichni v pořádku a nikomu se nic nestalo a tak štěstí opět stálo při nás. Slyšíme spojeneckou střelbu z houfnic, přelety letadel a nakonec i tanky a obrněné transportéry. Když projíždí kolem našeho kempu, země chvěje, je to opravdu síla. Celkem strávíme v bunkru pětačtyřicet minut. Než ho opustíme, je pro celou základnu stanovena ústroj s natrvalo nasazenou neprůstřelnou vestou a přilbou (tak jsem o nějaké to kilo těžší) škrábu se do auta a jedem na jídlo. Nedovedete si představit (snad jen ti, co měli nasazený sádrový korzet) tu kulturu stolování, když máte na hlavě přilbu, která vám zasouvá hlavu do krku. Z druhé strany vám do brady ze spodu tlačí neprůstřelná vesta, protože aby jste si sedl, tak si ji stehny nadzvedáváte. V tomto posedu se ani nepokoušíte přemýšlet, kam vám spadl ten hrášek z vidličky, protože pokud byste to po sobě chtěli uklidit, tak musíte donutit asi tak šest lidí, aby se postavilo. (Jediné, v co doufáte, je že až budete na večeři, tak to bude uklizeno ať kromě prachu z podlahy na zemi nemáte na uniformě rozetřený hrášek nebo fazole a nebo kečup z hranolek.) Po návratu z oběda máme klid a navíc se na nás usměje štěstí a je o jeden stupeň sníženo nebezpečí. Teď už nemusíme mít vestu a přilbu na sobě, ale jen u sebe. Jak uklidňující, každé snížení omezení v ustrojení totiž vyplívá ze snížení potencionálního rizika napadení základny. Asi měli naši angličtí kolegové úspěch v polední operaci.

Odpoledne probíhá v klidu a tak se můžeme všichni věnovat tomu, co je jednak naše práce a jednak přípravě na další den. Ve čtyři hodiny máme přednášku britského týmu, který likviduje nevybuchlé rakety a nebo přijíždí likvidovat místo dopadu. Jsou to oni, kdo je garant toho, že místo je čisté. Dost namáhavá práce. Přednáška je poučná a co jsme si do teď jen mysleli, teď už víme a je jen na nás, jak si to srovnáme v hlavě.

V klidu odjíždíme na večeři. Ta je tady opravdu zážitek pro gurmána. Výběr je dostatečný jak pro toho, kdo se chce dojíst, tak i pro toho, kdo má dietu a nebo se jen nechce na noc nacpávat. Pro jistotu si nenesu na stůl žádné pití v kelímku (proč tato poznámka?). Nejednou se mi stalo, že jsem při siréně sebou na zem mrsknul tak neobratně, že jsem zavadil o nohu stolu, pití jsem převrhl a to potom ležím pod stolem a najednou cítím nějaké vlhko. To nejsem já, ani nikdo kolem mne. Je to horká káva co teče ze stolu, nebo limonáda a nebo mléko a pak máte ze spodu ty hrášky a fazole od oběda a z vrchu ten nápoj. Večeře probíhá bez incidentu. Ovšem jen jsme vyšli z jídelny a už jsme leželi na zemi, protože siréna oznámila další útok, dnes čtvrtý. To už by proboha stačilo, ne? Siréna nezní dlouho a tak tam ani my neležíme dlouho. Dáváme vědět našim, že jsme v pořádku a že i naši kolegové v jídelně jsou všichni bez škrábance.

V noci se jdu osprchovat a udělat večerní hygienu a nesu sebou celou dnešní uniformu do pračky. Díky sušičkám máme prádlo za tři hodiny opět v provozuschopném stavu a tak se ráno obléknu do čistého a nebude poznat, jak krušný byl ten den. Po omytí jdu k sobě na korimek, ještě asi hodinu čtu a jdu dát prádlo do sušičky. Je půlnoc a můžu v klidu usnout, dnes ani nemusím počítat ovečky, bylo toho tolik že usínám jak špalek. Zítra bude normální den – doufám.

Probouzím se kohoutem a je mi hned lépe. Krásný den. Na únor slunečno a relativně teplo - stejných 5 až 6 stupňů, jako včera, ale tím probuzením je jaksi tepleji. Jdu na sociální korimek pro čisté prádlo a je mi jaksi lehko. To je tím sluníčkem. Obléknu se, nasadím kanady, provedu hygienu a jsem připraven na další den v Iráku. Ovšem než se naději už zase ležím na zemi, ta siréna je nekompromisní. Ano, jsme v Iráku. Je tady nový den a s ním i nový raketový útok, ale ten statisticky spadá do jiného dne. Včera to bylo mimo statistiky - čtyři za den - to je nestandardní. Jenom ta moje uniforma už zas vytírá podlahu a tak pořád do kola.

Martin PalíkWeb: www.4kontmnf-i.army.cz

Reklama

VIBROSTUDIO OLOMOUC s.r.o.

Katalog firem » Služby » Kosmetické a vizážistické salony

Hledáte  ideální způsob, jak procvičit celé tělo, spálit kalorie a zatočit s celulitidou? Cvičení na vibračních plošinách je skvělým řešením, protože splňuje všechny požada...