Tak jsem tady, říkám si 15. prosince 2007 v posteli a přemýšlím, co se to v mém životě dnes všechno mění. Hodnotím předchozí výcvik a odhaduji průběh následujících dní. Jsme tady za novou krev s novou vizí a s novou vitalitou. Na druhou stranu jsme zde vetřelci, roztahujeme se s živelnou energií ve stojatých vodách a pokud se nám to nepodaří usměrnit, můžeme způsobit tsunami.

V první fázi není nic složitějšího, než uklidnit svoje představy a naslouchat. Naslouchat tomu, co bylo před námi a být pozorný, pozorný na vše, co se nás týká, abychom byli schopni to všechno co bylo dobré použít a stavět na tom, tak abychom se zbytečně dlouho neztráceli v základech. To vše a mnoho jiného se mi žene hlavou, ale to jsem někde na konci toho dne a my jsme minule skončili u příletu do Basry.

Letiště Basra se v mnohém neliší od jiných letišť. Přistávací dráha, odbavovací hala rozdělená na dvě části - civilní a vojenskou. A řídící středisko tak, jak mi zůstalo v hlavě z prosince 2005, avšak přesto je zde něco nového – není tu tak teplo, jak jsem si to pamatoval já, ale to nesouvisí z letištěm. Hlavní ale je, že je tu jaksi méně bezpečno – vystupujeme v balistice (neprůstřelná vesta a kevralová přilba) a nasedáme do mírně osvětleného autobusu, kde jsou zatažené závěsy a dozvídáme se, že v případě napadení vystupujeme a padáme na zem a čekáme, až je bezpečno (vše nám případně oznámí siréna). Naštěstí nás nic takového nepotkalo. Během 15 minut dojedeme na naši českou základnu, která je součástí velké základny u letiště v Basře. Celá základna je veliká jak centrum Olomouce i s přilehlými parky, ta naše česká má velikost Horního náměstí; poměr v mnohém připomíná velikost české republiky vzhledem k Evropě. Jen na mapě je to všechno jaksi pravoúhlé a v tom je to spíš mapa Spojených států.

Náš první dojem z české základny je, že stejně jako všechno dokola, se topí v jakémsi pološeru. To, co se architekti z Prahy pokoušeli vyvolat na Olomouckém Horním náměstí, tak se tady podařilo dovést do dokonalosti a tak si už teď připadám jak doma. Při průchodu prvního bunkru slyším „pozor na hlavu je to tady nízké“. (Můžu potvrdit! O několik dní později jsem poměřoval, co je pevnější, jestli beton nebo moje hlava – vyhrál beton – stálo mne to trochu vlasů a ošetření na ošetřovně.) Jdeme na „brifingovou místnost“- pro nás čechofily místnost, kde se konají všechny porady, kde jsme poučeni o všem důležitém. Politicko válečná situace v Iráku je jen začátek, další bod je umístění bunkrů na základně pro případ raketového útoku a poučení o šetření vodou a základech místní hygieny. Ta je v podstatě stejná jako u nás, jen s tím, že je potřeba po umytí rukou ještě použít dezinfekci jako prevenci, protože voda se tady dělí na pitnou (balená) a užitkovou (z kohoutku). Nesmím zapomenout na rozdělení do skupin na odběr zbraní, prostředků pro spojení na základně a lékárničky. Tady není co nepochopit, máme představu co budeme dělat, ale co naplat, žaludek nám notně kručí, ano máme hlad. Naposledy jsme jedli v letadle nějakou bagetu, ale to už je dávno. Cestou na jídlo jsme zběžně provedeni základnou: bunkry, umyvárny a ubytovací prostory. Při velikosti základny opravdu nebylo, kde zabloudit.

Večeře, světlý okamžik dnešního dne. Jsem u vytržení. Nasycený voják je spokojený voják. Ne, nečekejte žádné rajské omáčky a knedlíky - je to o zelenině a to jak dušené, tak i vařené, ale hlavně syrové. Výběr z nabídky tří až pěti hlavních jídel s možností výběru přílohy. Pro mnohé je to návrat do doby školní jídelny: jedno maso a zasyť se ostatním, ovoce, zákusek, ale my jsme Češi – kde je chleba? No prostě není, každý zná ten pocit ze zahraniční dovolené, jak rád se vrací a dává si chleba s máslem a solí nebo něčím dle chuti. Ale vem na dlani chlup, když tam není. Ne, netrpíme hladem, jak jsem říkal, moje srdíčko plesá. Od středomořské stravy nás tady dělí jen poměr hovězího k rybám a červené víno – to tady s díky není. K jídlu se jistě vrátím, to stojí za delší úvahu.

Mezi tím, co jsme byli poučeni a stihli se navečeřet, byly naše batohy dopraveny na základnu a my jsme si je šli vyzvednout. To už jsme věděli, kde budeme spát a tak jsme si vše dali do korimeků. To je taková větší unimo buňka s třemi skříněmi, jedním nebo dvěma nočními stolky a nezbytnými čtyřmi postelemi. Je nás tak akorát, nezavazíme si víc, než by bylo únosné, ale žádné pohodlí. No nebude to trvat déle, než do odletu posledního vojáka z předchozího kontingentu, pak se rozstěhujeme. Po odložení věcí jdeme za svými protějšky, kteří jsou už celí zvědaví, jací jsme a jak budeme vstřícní k nim a my jsme naopak celí jurodiví na to, co nás čeká. Jak následně zjistíme, mnozí z nás budou mít tolik práce při přebírání, že by to v republice zabralo víc jak měsíc. Tady jsou na to jen čtyři dny. Nic na plat, budeme dělat dnem i nocí a musíme stihnout vše tak, abychom mohli zahlásit veliteli „je převzato“. Každý máme svou práci a své úkoly a navíc plnění úkolu českého kontingentu se nedá zastavit, musí plynout bez přerušení, takže kromě místních obyvatel na vchodu do základny nikdo nesmí poznat, že v našich uniformách jsou jiní vojáci.

Spát jdeme kolem půlnoci, tedy aspoň já. Vstával jsem doma z vyhřáté postele, od manželky a našeho psa, v noci o půl páté v předvánoční Olomouci a usínám sám na pokoji s dalšími třemi „cizími“ lidmi, vzdušnou čarou nějakých 3.300 km daleko od těch, co mě („nás“) mají rádi. Ne, nefrustruje mě to a ani nejsem rozhozený, protože to byla moje volba – jen si musím opět zvyknout na různá omezení. Nejsem najednou samostatný ve svém rozhodování, každé špatné rozhodnutí může ovlivnit osud mnoha lidí. Tady by bylo ideální umět jógu. Koncentrovat se a dýchat - jen tady, v zemi hořících plynů z ropných rafinérií, se to hluboké dýchání moc nedoporučuje a to ani nemusíte mít výsledky měření ekologů, to prostě vidíte a cítíte. Nakonec usínám a aspoň ve snu jsem doma.

Ráno se probouzím do sluncem prozářeného dne. Je to jak pohádka, teplo tak akorát a slunečno, to je tak jediné co nám tady můžou lidi z Evropy závidět, z internetu se dozvídáme o kolik je doma chladněji a kolik je kde sněhu a litujeme že si letos moc nezalyžujeme, jedině snad v Saudské Arábii v hale, ale to tak jedině ve snu. Dnes nám přilétá druhá rotace a už budeme v „přesile“. Pracujeme na plné obrátky poté, co jsme si dali něco ze snídaně v anglickém duchu - opečenou slaninu, vejce na všechny způsoby a párky. To vše je k výběru. K tomu croasany nebo toasty, vařené fazole a kompotované ovoce.

18. prosince se nám všem podařilo veliteli zahlásit převzetí všech úkolů a povinností od předchozího kontingentu a teď už jim jen budeme nápomocni při jejich odletu a budeme se snažit navázat na jejich dobré jméno tady. Následně velitel mohl zahlásit svým nadřízeným, že jeden z prvních úkolů jsme splnili a dosáhli jsme cíle – převzali jsme operační úkol.

Každý milník je pro nás cíl, návštěva náčelníka generálního štábu před Vánoci, nový rok a každý den, týden a měsíc je napřed cíl a pak milník. Je hezké mít milníky, ale je důležité dosáhnout cíle. O milnících, důvodech a cílech až jindy. Jsme na začátku a před námi je dlouhých 185 dní v Iráku.