Jsme na pomezí mezi Irákem, Kuwaitem a domovem, balíme a myslíme na ty, kteří už jsou doma se svými rodinami a na ty doma, co nás toužebně očekávají a  přejí si abychom byli doma co nejdříve. Na plnění závěrečných úkolů, neméně důležitých jako byly ty v průběhu celé mise, se podílí rotaci od rotace méně lidí. Jedni mohli odcestovat hned, některé jsme potřebovali déle a někteří jsou zde až do konce.

V rámci ukončení pobytu nejen, že došlo k předání operačního úkolu britské straně, ale především došlo k symbolickému svěšení státní vlajky na území naší základny v jihovýchodní části Iráku v Al Basrah. Přišli se s námi rozloučit čelní představitelé armád celého prostoru. Ceremoniál měl velmi zvláštní atmosféru, protože po více jak pěti měsících se sešel celý kontingent jako celek. Za celou dobu se nebylo možné potkat, protože vždy byl někdo ve službě. Bylo velmi zvláštní dívat se do tváře vojákům, kteří zde nechali své ideály, mnozí z nich se zde potkali poprvé s reálným nebezpečím a mnozí jsme si zde víc než kde jinde uvědomili, jak jsme smrtelní. Všichni jsme zestárli. Naše domácnosti budou jaksi jiné. Odjížděli jsme v předvánočním shonu a teď jsme v předprázdninovém finiši. Ti z nás, co to stihnou, přebalí věci a pojedou rovnou někam na dovolenou načerpat nové síly a sžít se s vlastní rodinou. Dlouhodobé odloučení je zkouška. Zkouška, kterou může a to ještě ne vždy přestát pouze vztah, který stojí na pevných základech a má společné cíle.

Návrat je vždycky složitý, jsme plní očekávání. Jsme pro ně doma hrdiny a nebo jenom dobrodruhy, kteří pracovali pro splnění úkolů někoho jiného a byli jen zmiňovaným pomyslným ozubeným kolečkem? Nevím, asi tak i tak. Co se od nás očekává? Máme naslouchat a nebo vyprávět? Co můžeme říct a neděsit? Jsme Evropani a máme lidský přístup k vojákovi a nejsme chápáni pouze jako evidenční číslo ve statistice, naše mise nejsou zatím početně naddimenzované a tak nejsme ve stavu, abychom museli (až na výjimky) být z 5 let 3 a půl roku na „zkušené“ v Iráku.

Sami jsme se mezitím přestěhovali do Kuwaitu na americkou základnu, kde jsme si vytvořili podmínky pro úspěšné vyřešení problémů s transportem našeho materiálu do ČR. Je neuvěřitelné kolik úsilí dá dát dohromady všechny ty papíry, bez kterých není možné se pohnout dopředu. Přitom se z některých z nás stávají odborníci na celní deklarace a vymetání kanceláře za kanceláří, aby se posbírala všechna nutná razítka. Díky spolupráci s Českým velvyslanectvím v Kuwaitu a konečně i schopností firmy, která byla na tuto práci vybrána, se všechno zdařilo a momentálně je vše ve stádiu že náklad vyplouvá na moře. Tady teprve vidíte, co je to transoceánská loď. Jestli se mi v Iráku zdálo, že musíme zabrat notnou část prostoru na takové lodi, tak v přímém setkání vidíte, že náš náklad není ani kapkou v moři. Pokud vezeme nějakých dvacet kontejnerů, tak loď jich veze šestsetčtyřicet, ty naše potom na takové lodi musíte hledat.

Západní armády posílají své vojáky po dlouhodobém nasazení mimo jejich mateřské posádky na regeneraci do prostorů, kde si jejich vojáci znovu uvědomí, že jsou i jiné starosti, než jen plnit úkoly nadřízeného. Dojde k obnovení fyzických a duševních sil a po takovém čtrnáctidenním pobytu jsou odvezeni do vlasti a jsou „puštěni“ domů. Tato doba je jim prostorem pro urovnání nevybouřené síly a „vyčištění“ hlavy. Teď jsem už druhý týden se svými kolegy na americké základně a čekáme na letadlo. Ano, není to Britský „detox“ (britský výraz pro toto období nebo pro tuto část návratu domů) protože oni ho tráví na Kypru, ale je to období, kdy z vás opadnou noční můry, kdy sebou přestanete škubat při siréně a kdy si uvědomíte, že jídelna se netřepe protože projela kolona tanků, ale protože na vedlejší silnici pracuje bagr. Není to ovšem jen příjemně strávená doba, jsme sestěhováni do stanů, kde je nás najednou místo dvou až tří devět až deset. Stany jsou normovány pro 12 lidí. A tak si vlastně užíváme prostoru, který by americký voják neměl. Půlku doby nám tady řádila písečná bouře, která polevovala jen mírně v noci. Sem tam vypadla elektrocentrála pro přehřátí, protože filtry se zanesly prachem a pískem. To máte ze stanu najednou kuwaitskou saunu, ze které, když vyjdete na vzduch, vás smete písečná duna, která se rozhodla, že se přesune o pár set metrů dál. Vždycky jsem se domníval že sněhová vánice je na cestě to nejhorší, co může řidiče potkat, ale není to pravda. Nejhorší zážitek mám s písečnou bouří. U sněhu, stejně jak u písku, nic nevidíte, ale máte jistotu že po průjezdu sypače se sníh rozpustí. Písek chtě nechtě prostě musíte odvézt. A to ani nemluvím o tom, že existuje něco jako vypískované čelní sklo. Doma pokud máte štěstí, tak za celou životnost auta nemusíte čelní sklo měnit, tady díky písku ve vzduchu, se musí čelní sklo měnit skoro se stejnou pravidelností jak vzduchové filtry. Tady vidíte, že život v této oblasti má kromě výhod v podobě ropy i svá úskalí, které zásoby ropy asi nevyváží. Musel bych se opakovat s vděčností za střední Evropu - za ten kousek země, kde nám sice chybí moře, ale máme všeho tak, jak máme rádi.

Uplynulo půl roku od naše příletu do Perského zálivu a už odpočítáváme poslední dny a minuty. Jsme na cestě domů, těšíme se a zároveň jedeme do neznáma. Jeden z nás má válečné zranění, ale jinak jsme fyzicky v pořádku. Dalo by se říct, že mise byla úspěšná? Nevím, asi ano, ale v pohádce o třech veteránech se vrací hlavní hrdinové domů aby zjistili, že za medaile nic nepořídí a život jim protekl mezi prsty. Snad je to jen metafora, ale tato myšlenka někomu stála za úvahu a za napsání pár řádků pro poučení dalších generací. Ty se sice nepoučili, ale aspoň nezapomněly. Třeba se naše účast tady stane základem bojových tradic našeho státu. Nebudeme si nadále pod armádou představovat Švejka a nebo „lampasáka“ z dob normalizace, ale člověka, muže nebo ženu, který je i za cenu svého života schopen plnit úkoly i v nejtěžších podmínkách.