Každý jsme sem jeli s nějakou představou. Jeden pro „válečné“ zkušenosti, druhý pro dobrodružství a mnozí i pro kariérní postup. Všichni jsme zde pro upevnění světového míru, demokracie, ale také pro peníze. To jsou ideály s jakými jsme sem jeli, ale s čím odjíždíme? Co si odvážíme a co jsme zde zanechali? To jsou otázky, které si kladu a na které se pokouším nalézt odpovědi.

Jedna „moudrost“ nám radí, abychom si z každého úkolu něco odnesli. Ovšem co si můžeme odnášet ze země zaváté pískem a odpadky? Každý něco jiného. Jeden zkušenosti, které by jinde nemohl získat, díky práci v multinacionálním prostředí. Mnozí si sahali dnes a denně na dno svých sil a zjistili čeho jsou schopni. Někteří se utvrdili v tom, že jsou oni i jejich rodiny schopni zvládnou takovou zátěž a jiní naopak zjistili, že jejich rodinný a partnerský život byla jen iluze živená okolnostmi a konvencemi.

Velmi podstatnou věcí, kterou si z tohoto pobytu odvážíme, jsou noví kamarádi. Každý z nás pro tuto dobu spojil svůj život s jistou skupinou lidí. Za život jsme získali ve svém okolí mnoho lidí, na které se můžeme obrátit, potřebujeme-li řešit nějakou situaci na kterou víme, že oni jsou specialisté. Kamarád je ovšem člověk, kterému se můžete svěřit i s tou nejbizardnější představou a on Vás nejen vyslechne, ale ještě se Vám pokusí pomoct ji realizovat. Mise, nebo pobyt v misi, je ideální doba pro získání takového kamaráda.

Všichni si asi odtud odvážíme pocit vděčnosti, že praotec Čech dorazil až k Řípu a nenechaly ho unavené kosti někde na půli cesty a byť je to myšleno jen obrazně, tak jsme rádi, že si nespletl cestu a nešel místo na západ, směrem na východ. Jistě, mohli bychom si každý ropu načerpat u vlastní studny, ale nejsem si zcela jist jestli bych vyměnil (tedy spíš jsem si zcela jist, že bych neměnil) naši úžasnou, barvami zářící přírodu, za místní šedo-pískovou realitu vyprahlé pouště. Každá živoucí bytost se tady přizpůsobila místním realitě, tak jak si zvyknete na hluk a lomoz a nebo na samotu a stísněnost samotky ve vězení, ale pro zdravý rozvoj lidského rozumu žádné toto omezení není přirozené.

Nejeden z nás si odváží pochroumané usínání a spaní, které se spravuje dobou, která nás opět dělí od posledního raketového útoku, při kterém došlo k poranění našeho kolegy, méně a méně nás děsí hluk při dopadu přilby na podlahu v sousedním korimeku. Dnes jsem měl v noci asi divoké sny, ráno jsem se probudil a měl jsem na zemi pohozenou vysílačku, která sama o sobě váží okolo půl kilogramu, což není nic těžkého, ale při dopadu na zem, která je z dřevotřísky potažené linoleem, udělá docela dost hluku. Mne to nejen nezbudilo, ale ráno jsem byl ještě málem dotčen co dělá vysílačka na zemi, načež mi můj kolega vysvětlil že on moje divoké sny málem „odnesl“ jedním rychlým překulením se na zem, protože byl v očekávání signálu raketového útoku. I to jsou věci, které si sebou odvážíme a budeme si muset opět zvyknout, že ne každá houkačka je signálem pro vrhnutí se na zem.

Při pravidelné roční prohlídce jsem komentoval doktorovu výtku, že nesplňuji jistá váhová kritéria a že se poněkud nemohu vlézt do optimálního BMI tím, že je přede mnou pobyt v misi a že jsem si musel udělat dostatečnou zásobu podkožního tuku, abych byl odolnější na stres. Tato výmluva nebyla přijata jako opodstatněná a tak jsem musel slíbit zhubnutí. Z uvedeného by se dalo říct, že si odtud mnozí z nás odvážíme zlepšenou figuru, díky hodinám stráveným fyzickou aktivitou v posilovně, kde jsme si mnozí na sebe nabalili trochu svalové hmoty a tudíž si nejsme zcela jisti, jestli se doma vejdeme do svých původních oděvů.

Každého z nás doma čeká rodina, kamarádi kolegové v práci. Všichni se doma podělili o úkoly, které normálně plníme my a není jim zatěžko se navíc ještě strachovat, jestli jsme a nebo nejsme v pořádku. Z tohoto a mnoha jiných důvodů cítíme potřebu jim něco z té dálky tady dovézt. Zajisté by stačilo, abychom přijeli a byli s nimi, ale to je povětšinou neakceptovatelné z naší strany. Potřeba obdarovávat je vlastní všem bez rozdílu věku, pohlaví a nebo postavení. Jeden veze domů písek z Iráku, nebo z Kuwaitu, mušle z perského zálivu, někdo veze kousek typického oděvu a někomu udělá radost pravý americký doutník. Všichni jsme v očekávání, bude-li vše přijato a co tomu kterému dárku kdo řekne. Nejdůležitější je, si vzpomenout, protože v dnešním celosvětovém trhu, kde nic není věcí regionu, je těžké něco koupit tak, aby se dalo říct - to je made in Iraq nebo Kuwait. Hedvábný šátek s nápisem made in Kuwait má pod touto visačkou ještě jednu, kde je zemí původu Čína. Z Prahy si cizinec odváží typické „české dřevěné panenky Matriošky“ a pravé Olomoucké syrečky se dělají v Lošticích.

V neposlední řadě si odvážíme peníze, ne nemáme je v peněženkách, ale na účtech. Jsou stimul pro práci a většinou mají své konkrétní určení dřív, než jsme je vydělali a mnohdy byly utraceny dřív, než jsme sem vyjeli. Život sám o osobě je těžký, ale s penězi se to lépe nese.

To vše si odvážíme, ale co tady necháváme? Je toho povíc. Kus svého života, přiletěli jsme 15. prosince minulého roku a první se vrací po 5 měsících a 18 dnech druzí po 5 měsících a 22 dnech a poslední 6 měsících a 12 dnech. Ve věku planety je to jen kapka v moři, ale v čase přidělené člověku na pouti po zemi je to jedna stošedesátina, pokud budeme brát průměrný věk 80 roků. Obětujeme nejlepší dny z produktivních let, dny kdy se nám rodí děti, kdy se nám naše děti poprvé postaví na vlastní nohy a dny, kdy bychom měli být s nimi a věnovat jim naši péči, protože až budeme mít čas, tak oni už o to třeba nebudou stát.

Necháváme zde i kus zdraví. Nebyli bychom první, kdo si odtud odvezl nemoc, s kterou se v Evropě nesetkáme, protože nemá svého přirozeného šiřitele a nebo je již dávno vymýcená. Pokud jste dárce krve, tak - ne zbytečně - můžete dávat krev nejdříve po půl roce po návratu z takto exotické a nebo nestabilní země. Pokud mluvíme o zdraví nemůžeme zapomenout i na duševní zdraví. Každý máme hlubší a nebo mělčí jizvu na duši. Ztrácíme zde iluze o možnosti diplomatického řešení některých sporů, iluze o televizní válce, která se nás netýká, protože je kdesi daleko za hranicí éteru a jsou to jen pohyblivé obrázky. Iluze o bezpečnosti na planetě Zemi a lidské poučitelnosti z vlastních chyb. Všechny tyto iluze jsou zde pohřbeny, spolu se všemi těmi maličkostmi, které jsem vypsal v předchozích řádcích.

Ovšem jestli tady opravdu něco z nás zůstává, tak jsou to litry a litry potu, který z nás stéká v takovém objemu, že to znají snad jen lidé těžce pracující ve slévárnách a nebo někde ve sklárnách. Najednou jsme v prostředí, kde je ve stínu 47 stupňů a na sluníčku nestíhají teploměry. Já sám sedím v klimatizovaném prostoru, ale kolegové, kteří jsou zde odvádí gró práce, stojí na slunci a pracují s vypětím všech sil na splnění svého úkolu. Po takovém dnu se vrací jen jako stíny a doufají, že letadlo domů nebude mít zpoždění, protože extrémní horka teprve čekají na svou dobu, ale to my už budeme doma u svých rodin a budeme vyprávět, že české teplo je osvěžující, protože jsme si zvykli na výrazně vyšší hodnoty.

Když tak bilancuji, nejsem schopný odpovědět, jestli pozitiva převažují nad negativy. Jiný pohled na věc mám dnes, jiný budu mít zítra a jiný doma, po příletu a jiný po roce, až se mě velitel zeptá, jestli pojedu znovu. Tentokrát jinam, ale asi to nebude zase žádná procházka růžovým sadem. Všechno závisí na stabilním domácím zázemí, které dává prostor pro úspěšné plnění úkolu a zajišťuje bezproblémový návrat domů. Pokud nemáme tento předpoklad, tak není možné vyváznout bez újmy z žádné životní zkoušky. Naše rodiny a zázemí je to, co nás dělá silnějšími a pro koho stojí zato to podnikat. Jednotlivec je jen ozubené kolečko, ozubené kolečko v soukolí, které je roztáčeno jiným kolečkem a které roztáčí jiné kolečko, aby hybnou sílu, která mu byla předána, předal jiným a spolu dohromady tvoří celek, který se ubírá jedním směrem.