Jsme u konce mise. Žijeme tady již šestý měsíc a pomaličku odpočítáváme dny do konce. Někteří budou doma dřív a jiní později. Při bilancování si neodpustím cestu po tenkém ledu mezilidských vztahů.

V každém válečném filmu a nebo válečné knížce čteme, jak se statečně ti kteří hrdinové stavěli ke svým bratům v boji. Jak by jeden za druhého pad a nebo si pro druhého nechal ustřelit tu kterou končetinu. Dost nepředstavitelná vize, zajisté jde spíš o zámysl autora, než o skutečnou myšlenku z okamžiku boje nebo bojového nasazení. Každý z nás má co ztratit a také co získat. Všichni máme představu co chceme dělat po návratu domů a čemu se rozhodně chceme věnovat. Celkový pocit sounáležitosti existuje a je silný. Je silný společnými zážitky a společnými útrapami, které tady všichni do jednoho zažíváme. Na druhou stranu je nutno konstatovat, že jsme jen lidé.

Co tím chci říct? Asi nikdo není tak dokonalý a každý z nás včetně mě má své dny a není zde strejda fernet, aby se chlapi sešli na střeše, dali si po panáku a zahleděli do hvězd. Obrazně řečeno. Existuje mnoho sporných věcí, které musíte řešit, pokud jste nucen žít s někým na malé ploše a toho člověka nejen vidíte celý den v práci, ale ještě ho potkáváte v koupelně, v posilovně na všech možných i nemožných místech. Jste s ním když jste probuzen v noci špatným spánkem, nebo jeho chrápáním. Prostě jste pořád s někým, koho jste znal z práce, v lepším případě i z osobního života. Ovšem dovoĺuji si konstatovat, že mnohdy ani neznáme své partnery tak dobře, jako své kolegy tady v misi. Kdysi dávno mi bývalý spolužák z vysoké školy řekl, že spočítal, že za poslední dva roky strávil víc nocí v jednom pokoji se svým kolegou, než se svojí manželkou. Byli spolu v misi v KFORu, pak byli na jazykovém kurzu a do konce druhého roku ještě i v Iráku. Chci tím říct, že pojem „známe se z mise“ dává přímému účastníkovi jiný obraz o „známe se“ než někomu, kdo tady nebyl.

Celkově lze říct, že průběh mise má ustálený vývoj, který se opakuje s takovou pravidelností přílivu a odlivu. Na začátku jsme všichni velmi rádi, byla nám dána šance ukázat, že jsme schopni se nejen podílet na běžném chodu útvaru se všemi jeho povinnostmi, ale byli jsme natolik dobří, že si nás velitel vybral, abychom pracovali v extrémních podmínkách. Je na nás, abychom mu dokázali, že naděje vkládané do nás jsou oprávněné. Toto prožívá každý. Navíc se během střídání stráží dozvídáme od svých předchůdců jaké byly problémy a co se jim nezdařilo a říkáme si to se nám nemůže stát. Nejen proto, že jsme plni pozitivní energie a ještě jsme z domu podporováni v tom, že jsme hrdinové. Byli jsme ochotni a schopni projít již zmiňovaným výběrem, ale i zdravotními testy a v neposlední řadě jsme prošli i psychotesty, takže dle normálních parametrů musíme být schopni to tady absolvovat. Během této fáze si ti z nás, co to už jednou zažili, uvědomují školácké chyby těch, kteří jsou v misi poprvé. Především proto, že už si tímto jednou prošli a ti nepoučitelní si prožívají svá zklamání podruhé, nebo nedej i potřetí. Na konci tohoto období si mnozí říkají, že už mohou jet domů, protože všechno viděli a všechno už dělali a tak vlastně mají svoje splněné. Svoje psychické zásoby mají povětšinou vyčerpány z poloviny místo z třetiny a nedovedou si představit, co je čeká. Ano, člověk může mít dojem, že má všechno za sebou, ale pravda je jinde - teprve teď to opravdu přijde. Vydolovat ze sebe energii na dobu, kdy jsme daleko od začátku a ještě je daleko do odletu. Doba mezi první a třetí třetinou bývá nejhorší.

Ve druhé třetině se naplno projeví vzájemná nesnášenlivost. Na tom mi vadí to a na tom zase to. Pouze ti, co si dovedou najít vlastní svět a okolí vnímají jako příjemnou změnu od toho, co se jim děje v hlavě. Pokud se dovedete nadchnout tím, že raketový útok dopadl dobře a nikomu se nic nestalo a rozčilujete se jak je možné, že ty oslabené militantní složky mají ještě nějakou munici, pak jste na dobré cestě k tomu, aby jste druhou fázi překonal bez hádek k vůli malichernostem s každým, koho potkáte. Není nic horšího, než když už po cestě na snídani vidíte soptící hroudu masa, jak medituje nad tím, čím by do vás píchla a je si jistá, že ta plastová vidlička vám neublíží a nůž by se zlomil. Oč je pak příjemnější diskuse u snídaně, jestli jste jeden druhému vyšli vstříc tím, že jste se ráno pozdravil s tím samým Britem, bez toho aniž byste byl schopen - díky jazykové výbavě - dostat se v komunikaci dál, než k popřání hezkého dne a obecného popovídání. V této fázi je důležité zachovávat studenou hlavu a pokud toho nejste schopen, tak najít tolik odvahy a síly si uvědomit, že jste „přepískl“ a jít se tomu, koho jste mohl neprávem osočil, omluvit. Tomu já říkám hrdina. Najít tolik síly a jít napravit, co jsem vlastní horkou hlavou, tak říkajíc, pokaňhal. Zajisté se najde několik lidí s kterými najdete společnou řeč a naopak několik lidí s kterými budete komunikovat jen tolik, kolik musíte a nebo se jim rovnou vyhnete.

V poslední fázi, která vypukne na konci třetí třetiny pobytu v misi a je naprosto jedno jak dlouho ta která mise trvá, se dostáváte do stavu, kdy opět začíná působit endorfin a proto jsme všichni tak trošičku mimo. Vznášíme se na oblacích toho poklidného odpočítávání dnů do konce. Tak trochu závidíme těm, co budou se svými rodinami doma v klidu a bezpečí. Druhá strana si zas říká proč já mám jet domů, když už jsme to tady byl schopen vydržet tak dlouho a tak proč tu nejsem až do konce. Obzvlášť, když pár uchechtávačů připomene, že zatímco budu sice doma se svojí ženou, tak oni si vydělají na čtrnáctidenní dovolenou v Řecku. Ovšem i v posledních dnech tady pořád hrozí nebezpečí a to nekončí ani odletem, je nutné mít neustále na mysli návrat Slováků do republiky, kdy letadlo spadlo v dohledu letiště a nebo vlastní zkušenost s dvěma kolegy co umřeli v Kosovu dva dny před odletem. Protože dokud nejsem doma, obrazně řečeno, ve své posteli, tak není nic jistého.

Pro všechny případy armáda do misí posílá specialisty na mezilidské vztahy a to jak v podobě duchovní péče vojenského kaplana, tak i psychologa. Tyto osoby se apriori starají o duševní stav jednotlivců. Všichni máme možnost zajít za kterýmkoliv z nich a probrat své problémy, nikdo z nás od nich nečeká nějaké řešení vlastní situace, ale na druhou stranu někdy stačí vyslechnout a tak si vlastně uvědomit svoje problémy a skrze řeč najít odpověď, kterou hledáme. Takto se zase zpětně vracím k prazákladu všeho - že vlastně jeden druhého tady známe lépe, než v daném okamžiku ty doma. Všichni kolem jsme jedna velká rodina. Přiznejme si, kdy nás neštvaly naše manželky, kdy jsme neměli pocit že nemůžeme se svými rodiči vydržet a nakonec jdete a nejen, že jim pomůžete, ale budete mít dobrý pocit z toho, že jste pro ně mohli něco udělat. Proto není myšlenka kamarádství ve válce a obětování jednoho pro druhého tak mimo a asi nejde jen o vizi autora. Nejeden voják řekl, že do takovýchto „sraček“ by s jiným velitelem nejel. Ano, zní to pateticky, ale pokud je voják ochoten a schopen pro svého velitele jakékoli oběti, tak je jaksi samozřejmé, že velitel udělá vše pro záchranu jednotlivce.

Po návratu domů se vše zlé zapomene a zůstanou jen pozitivní emoce a vzpomínky a jak tak budeme chodit po kasárnách, budeme se poplácávat po ramenech – „tak ano my jsme ti, co to tam v tom Iráku přežili“. Už nikdo nebude řešit, kdo se s kým poškorpil a kdo se s kým nebyl schopen ani pozdravit. To vše bude zapomenuto a nepřipomínáno.