Dnešek nebyl nijak výjimečný den. Bylo pondělí, měl jsem službu a celý den probíhal naprosto klidně, až na pár maličkostí a jednu mimořádnou událost. Jako relativně nezúčastněný jsem sledoval odjezd jednoho našeho příslušníka domů. Proč jel domů je notoricky známo a tak jen připomínám, že byl jediným českým raněným z raketového útoku 8. května 2008. Hezké datum, že? Výročí konce druhé světové v Evropě. Kdyby to nebylo tak cynické, mohlo by se říct, že šlo o oslavnou salvu, ale nešlo. Výsledkem bylo osm zraněných a dva mrtví. Ale od začátku.

Od 6.května jsem byl s několika kolegy v Kuwaitu, pro mnohé vítaná změna šestiměsíčního stereotypu, zatímco pro mne pracovní cesta. Ne, nepracuji celou dobu, rád si najdu i okamžiky pro duševní hygienu a tak jsem se znovu a znovu utvrzoval v tom, že arabský poloostrov má i své krásy, které nejsou sice tak viditelné, ale jsou zde. U silnice v poušti se na ničem pasou velbloudi, uprostřed pouště je velkoměsto a všichni kolem vás, včetně toho posledního prodavače, hovoří plynně anglicky a jsou vždy nápomocni. Někdy až přeochotní vám prodat cokoliv ze svého sortimentu.

Druhý den po příjezdu v rámci té duševní hygieny sedím na pláži u Perského zálivu, sleduji odliv v záři zapadajícího slunce a do toho přichází SMS, že v 13.55 byl na naši základnu v Iráku veden raketový útok. Nic neobvyklého v lednu až březnu, ale teď, co začala operace na potlačení militantních složek v Basře, je tento jev méně častý. O to víc překvapilo, že šlo o útok v době siesty a že počet raket byl nadstandardní. Celkem 15 vypálených z velké vzdálenosti. Ovšem nejhorší je závěr - jeden zraněný na české straně. Počítám dny od mojí služby, a tím odvozuji, která četa má službu a kdo tam mohl být. Naprosto iracionální úvaha, jako kdyby to mohlo mít na něco vliv. Jako bych mohl někoho neznat a jako by mohlo být člověku někoho méně líto. Lehké zranění byla další informace. Co je lehké zranění a kdo to dokáže po prvotním ošetření posoudit a do jaké míry je ta zpráva pravdivá. Mám jí věřit, nebo je to jen na uklidněnou.

A tak tam tak sedím na lavičce, sleduji tu scenérii a hlavou se mi ženou tyto myšlenky a přemýšlím, jak je to nespravedlivé. Ne nespravedlivé, ale spíš schizofrenní. Sedím si v civilizaci a dělám svou práci a vůbec už nevnímám to nebezpečí, které číhá 100 km vzdušnou čarou na sever. Je zvláštní, že něco tak imaginárního, jako jsou státní hranice dělící celou společnost od válečného konfliktu, dokáže dodat tolik jistoty. Vůbec si po dosedu letadla nejsem ochoten připustit, že někde se válčí a umírají lidé. Člověk, voják, kolega - zraněný se stal najednou stmelovacím prvkem. Všem nám najednou došlo, že jsme to mohli být my, kdo bude příště buď na jeho místě a nebo poblíž místa dopadu a budeme to my, kdo může být zraněný a nebo další číslo ve statistice rakví.

Tato událost má dva aspekty, které cítím jako prioritní. Jedním je, že malé násilí spáchané na jednom členu skupiny, vyvolává pozitivní emoce a podpoří pocit sounáležitosti. Stejně jako 17. listopadu 1989 násilí na studentech vyvolalo odpor ke státní moci, čímž se probudil celý národ, tak jsme i my všichni tady najednou cítili potřebu dát mu najevo, že je nejen hrdina, ale že je to vlastně on, kdo to tady pro nás zachraňuje. Druhou rovinou je vrácení zpět do reality. Už jsme si všichni začínali myslet, že je všechno OK. Nikoho nenapadlo, že se může něco stát, vždyť nebezpečí je tady na každém kroku, ale docházelo - aspoň u mne - k snižování ostražitosti. A znovu se ukazuje, že nejhorší by bylo něco podcenit. Jsme tady už pět měsíců a jsme zoceleni a ona pravda je jinde, asi jsme jen otupěli a přestali na nebezpečí myslet.

O našeho kolegu se nejprve naprosto profesionálně postarali jeho kolegové ve službě a za to jim patří dík. Příjezdu našeho doktora a zdravotního bratra došlo k doošetření a převozu do britské polní nemocnice, která je v objektu základny a je vybavená k zabezpečení celkové péče na evropské úrovni. Nebudu se vyjadřovat k péči, u toho jsem nebyl, ale podle vyprávění se není čeho bát. Pravda, vždy je lepší nemít potřebu jejich služeb využívat.

Všechny informace jsem po návratu z té nepodařené „duševní hygieny“ hledal na internetu. Všechny české servery se věnovaly té zprávě na prvním místě, ale jen s velkou dávkou sebezapření jsem se nepustil do diskusí, kdy hlavním motivem všeho bylo, že jsme námezdní žoldáci a že válčíme v zemi za americké ideály.

Jistě můžeme si klást otázku, proč tady jsme a proč raději nesedíme doma a nejsme se svými rodinami, manželkami a dětmi, ale to je naprosto scestná otázka. Pokud se budeme všichni jen dívat, jak se nám roztahuje soused za humny a nebudeme reagovat na to, že se nám chystá hodit hnůj přes plot do zahrady, tak zjistíme, že máme na zahradě nejen ten hnůj, ale i toho souseda. Proto díky za angloamerickou zahraniční politiku. Pokud se díky jejich a tedy i mé přítomnosti tady, nedostane terorismus do Evropy, tak jsem pro celosvětový mír udělal víc, než jen to, že jsem si ho přál a nebo vedl hospodské řeči.

Takže je nás tady zas o jednoho míň. Není jediného, který by se za českým letadlem na letišti nedíval s velkou dávkou naděje, že i pro nás přiletí a poletíme zpět domů. Asi i tato časová blízkost návratu nás všechny utvrdila v tom, že to tady doklepeme do konce a dokážeme „jim“ (a je jedno koho si za tím „jim“ představíte - jestli ty doma na internetových diskuzích, nebo ty za plotem) nebo těm kolem nás, že jsme dost silní to tady vydržet i s možností, že odlétající nebude jediný, kdo odtud poletí zraněný.

Přeji mu šikovného chirurga a hodné sestřičky, domácí stravu a hodně úspěchů při rehabilitaci. Všichni víme kolik triček propotil v posilovně, aby jeho ruce měly sílu medvěda. To se mu nakonec náramně hodí.