Není telefonátu od manželky, abych se nedozvěděl, co zas vyvedl náš pes. Jednou to jsou vytahané papírové ubrousky po celém bytě a jindy zas prožárlené odpoledne, protože místo, aby si s ním s chudákem hrála, tak se opět vydává z domu za nějakými povinnostmi a ho - střed světa nebo možná i sluneční soustavy - nechává čekat. To mne vede k zamyšlení nad tím, jaké tady potkávám zvířata. Jsme na vojenské základně a tak potkat tady volně žijící faunu je téměř nemožné. Jeden z živočišných druhů, který nám tady může dělat dobrou náladu, jsou naši služební psi. Dal by se napsat celý seriál o tom, jak jsou to ušlechtilá a krásná zvířata, jak jsou dokonale vycvičení a jak to s nimi jejich pánečci umí a jak se tady nenudí, ale to si dovedete představit.

Já si spíš uvědomuji něco, co mne ve své podstatě velmi uklidňuje. Přečetl jsem si jejich životopis a zjistil jsem, že zřejmě nejlepší a nejučenější pes je ten, který je tak trochu nezvladatelný jako štěně a mnohdy i déle. Ovšem váha tohoto argumentu je pro moji manželku, když se náš miláček rozhodne přeběhnout silnici, protože má pocit, že v tom autě, co přijíždí, bych mohl být já, je opravdu malá. Ale zpět k našim služebním psům. Z domoviny jsme si dovezli čtyři služební psy. Dva jsou vycvičeni k vyhledávání výbušniny a druzí dva k vyhledávání zbraní. Jejich práce je pro naše přežití naprosto nezastupitelná a nenahraditelná. Jejich služby využíváme při prohledávání přijíždějících vozidel na základnu. Lidské, vývinem a sluncem, otupělé smysly nevidí a nebo necítí to, co je pes schopen ucítit i přes silné maskování jinou látkou. My, páni tvorstva, na oplátku pro ně připravujeme takové pracovní podmínky, aby s námi odtud neodlétali psí trosky, které se budou roky zpamatovávat z toho, že byli v jiném prostředí. Asfalt rozpálený do tekutého stavu a beton horký tak, že se na něj nedá sednout - i to budou podmínky, za kterých budou muset naši psi se svými lidskými protějšky pracovat. Jedinou útěchou může být, že se podařilo zajistit klimatizovanou buňku, jako jejich odpočívárnu přímo na stanovišti, kde vykonávají svou práci a tak mají možnost, v případě, že to uzná jejich páneček za žádoucí, odpočinout si v chlazeného prostoru. Přestože jsou školeni na výbušniny a na zbraně, tak se jednomu „hrdinovi“ podařilo najít i zásilku léčiv pašovaných na základnu.

Dalším živočichem naší základny je holub. Přišel nevíme jak a nevíme s kým, létat moc neumí, ale rozhodně se mu u nás líbí. Holub je symbol lásky, věrnosti, míru, boží přítomnosti a nevinnosti. Nevím, který význam si vybrat jako dominantní, ale tím, že všechny tyto symptomy jsou vlastní pro bílého holuba a ten náš, jak vidíte, je tak trochu hodně kropenatý, tak si nejsem zcela jist, jestli není kompilát všech těchto vlastností. Piccasova holubice míru by se sem - do toho Iráckého rozbouřeného prostředí - asi hodila nejvíc. Nevinnost, nevím. Myslím, že díky věkovému průměru tady nevinný nikdo není (ovšem kromě našeho kaplana). Když už mluvím o církvi, tak přítomnost holubice je možno chápat jako Boží přítomnost mezi námi. Ovšem pak se mezi námi najde i nemálo těch co říkají a jistě mají pravdu, že takový holub je potencionální problém. Holub je plný parazitů a kdoví čeho a za těchto okolností by bylo ideální se takové havěti zbavit. Holub je největší znečišťovatel našich měst. Žádný pes a psí exkrementy, ale holubince nám zničily nejednu barokní sochu v Olomouci. Teď si vyberte, holub jako pozitivní symbol a nebo potencionální nebezpečí pro všechny. Já si ho beru jako posla míru, s kterým je nutno zacházet co nejobezřetněji.

Nejvíce otravným zástupcem fauny v Iráku jsou bezesporu mouchy. Kdo viděl Tři veterány ví o čem píšu. Jsou naprosto všude a jejich otravnost nezná mezí. Oženete se po pravém uchu a ony si klidně přelétnou na levé. Máte pocit že vás něco lechtá ve vlasech a to si z vaší hlavy udělala moucha přistávací plochu a tak bych mohl pokračovat do nekonečna. A to si představte, jak lákavý musíte být terč, když jste permanentně zpocený, protože současné teploty ve stínu jsou kolem třiceti stupňů Celsia a na slunci, kde většinou slouží naši vojáci, je ještě o nějaký ten stupeň víc. Na staré základně jsme jednou měli nepsanou soutěž o nejlepšího mouchobijce. Naprosto s přehledem vyhrával člověk, který neměl klid, dokud na prostoru třikrát dva metry, nepobil dobrých 100 much. To si pak připadáte, jak „čerstvé velbloudí hovno“ - celý obalený mouchami. Ti z nás, co mají větší představivost, vidí i miliony bacilů na nožičkách těch malých otravů a pak ke všemu mají i po chuti na jídlo, pokud se jim po něm taková vyplašená moucha po něm projde. To já zas říkám, co tě nezabije to tě posílí. Tak se v červnu vrátím s tak silnou imunitou, jak jen neschopná bude moje mouchobijka.

Přesto, že je to k nevíře, je zde i mnoho komárů. Jejich zdrojem je všudypřítomná voda. Basra je díky své poloze protkána vodními kanály a tak se vlivem tepla velmi dobře daří všemu, co je na stojaté a mírně zahnívající vodě, životně závislé. Velikost zdejšího komára je od našeho o tolik větší o co lépe se jim tady vede. Reakce našeho imunitního systému na vpich takto agresivního tvora je horší, hojení trvá o něco déle. Do kanceláří a ubytovacích korimeků jsme se vyzbrojili odpuzovači hmyzu, ale většinu času jsme mimo tyto prostory a pak je jediná ochrana ráno použít nějaký vhodný ochranný prostředek a doufat, že bude účinný. Ve zdejších krajích je prokázaná malárie, kterou přenáší komáři. Při znalosti těchto skutečností platí stejný závěr, jak v minulém odstavci.

Někdy v noci je slyšet kočky, ne že bych tady za tu dobu byl viděl nějakou živou, ale podle toho řevu jich tady bude hodně. Je to jako vraždění neviňátek. Kočka, na rozdíl od psa, je v Orientu braná jako čisté zvíře a tak se může svobodně pohybovat a ani není nijak omezovaná. Je braná jako miláček, zatímco pes je nečisté zvíře. Předpokládám, že díky divokým kočkám jsem, narozdíl od mnohých, viděl pouze jednou živou krysu. Byl to takový hezký vypasený macek, co putoval přes cestu a zmizel někde ve skulině mezi betony. Odmalička mi tito hlodavci nebyli nijak milí. Ne, že bych vyskakoval na stůl a nebo ječel při pohledu na jejich šedou srst. Vždycky mi i pohádka „O myším kožíšku“ byla tak trochu proti srsti.

Nakonec zjistíte, že těch zvířat je kolem vás opravdu požehnaně a že i poušť má své obyvatele a jsou tady rozhodně víc doma, než my Evropané. Jsou lépe připravená na zdejší klimatické podmínky a my jim to v mnohém ještě usnadňujeme. Myším plníme kontejnery zbytky naší stravy a tak by bylo opravdu naprosto zvláštní kdyby nešly za snadnou obživou u člověka, nejinak tomu bude i s mravenci, kteří tady také samozřejmě jsou. Jsou zde i vrabci, ti poletují mezi buňkami a schovávají se ve stínu. Popsal bych vám i jiný hmyz a malé obratlovce jako štíry, které je tady v písku také možno najít, ale já je nehledal. Není to nezájmem o ně, ale spíše neznalostí. Každý tvor má své místo a nejinak je tomu s těmi, co jsem popsal jeden je nám milý a užitečný a druhý pohladí duši, nemálo je těch odporných a nepříjemných, ale takový je život.