Začalo to v prosinci 2005. Byl jsem v Iráku s 8. kontingentem vojenské policie, mise končila a náčelník logistiky mi říká, že mám velkou škodu, že jsem se za dobu našeho pobytu tady nebyl pořádně podívat v Kuwait City. „Ano já vím,“ říkám mu na to, „ale nejsem zde naposledy“ a všichni jsme se tomu zasmáli.

Je prosinec 2006 a v rámci úkolů na rok 2007 je před náš prapor - 73. tankový z Přáslavic - postaveno několik nelehkých úkolů. Musíme doložit naši bojovou připravenost a případnou použitelnost ve strukturách NATO a to jak odbornou (takticko operační postupy), tak i reálné nasazení vojenských jednotek podle druhů vojsk (pomocí různě velkých cvičení). Od družstva (nejnižší, ale o to důležitější jednotka) až po celou brigádu. Zatím, co družstvo se pohybuje po zemi a plní úkol, tak brigáda je ta skupina, co nad mapou říká „obětujeme levé křídlo“.
Dalším, neméně významným úkolem, je připravit v roce intenzivního výcviku jednotku o téměř sto lidech nejen na misi do Iráku, ale zabezpečit přípravu do Afghánistánu a také počítat s tím, že před brigádou je i úkol v misi KFOR v Kosovu.

Rozhodnutí, kdo bude velet kontingentu, padlo záhy a nebylo mezi námi pochyb, že to bude člověk s nejlepší jazykovou výbavou a největšími zkušenostmi. Teď jen otázka, kdo bude z praporu vybrán jako „perspektivní“. Jisté okruhy lidí byly postupně filtrovány z jednotek tak, aby se mohly začít připravovat v různých kurzech, které jsou podmínkou pro nasazení v MISI. Najednou zjistíte, že polovina vojáků musí být takový brouk Pytlík se znalostmi a rozsahem vědění, který je mimo normální povinnosti. Je potřeby vyškolit zdravotníky, chemické pozorovatele, návodčí, obsluhu elektrocentrál, seznámit se s novou technikou... Útvar má nejmodernější tanky, ale jako lehký teréní automobil pořád používá UAZ a v cizině se používá Land rover a to hned několik různých typů, podle potřeby a doby nákupu. Ještě na jednu podstatnou věc nesmím zapomenout a tou je jazyková výbava. Společná práce s Brity žádá, aby se více méně všichni domluvili anglicky, a tak jsou pořádány dva intenzivní kurzy. Vybraná skupina byla ještě poslána na základy arabštiny. Nakonec zjistíte, že voják vyslaný do tříměsíční mise do Iráku, prodělal přípravu rovnající se, nebo mnohdy převyšující délku mise. V tomto jsme výjimka.

Zvládnout všechny kurzy, které jsou před Vás postavené, není jediná dostačující podmínka. Musíte splnit roční přezkoušení z tělocviku natolik dobře, aby jste ve své funkci zvládl fyzickou zátěž, s jakou se počítá při plnění úkolu. Toto všechno je ale ještě málo. Je potřeba zdravotní test, kde nejen že zkoumají jestli nemáte něco v krvi, moči a jestli netrpíte nějakou nemocí, ale v neposlední řadě jdete na (pro někoho nejstresovější část) psychotesty, kde zkoumají, jak jste odolný na dlouhodobý stres, jak jste schopný vyrovnat se ze zátěží a jak se rozhodujete v omezeném čase. Ovšem ani toto nestačí, nesmím zapomenout na rodinu, ta si v průběhu přípravy zvyká na delší odloučení. Díky velikosti, nebo spíš malosti, naší republiky jste v případě potřeby během několika hodin doma a můžete pomoci při řešení problémů, ale jak říkám, je to příprava. Během toho všeho doma oznámíte, že z návratu v dubnu nic nebude, ale že si to vynahradíte na letní dovolené (nebude delší ani dražší, ale jak často slýcháme, slibem nezarmoutíš), protože se vrátíte koncem června. Pokud máte i povolení rodiny, tak už zbývá jediné – stmelení kolektivu. Pod tím si však nepředstavujte žádnou pijatiku. Stmelení je čtrnáctidenní příprava ve výcvikovém prostoru na Libavé. Tady se zúročily týdny probdělých nocí našeho velitele, když si dělal plán přípravy a organizoval výše napsané kurzy a prováděl výběr personálu. V rámci stmelení se prověřily teoretické a praktické zkušenosti ze stáže v Iráku v září, kde bylo pět našich příslušníků a nakonec i teoretická část přípravy štábu v říjnu ve Vyškově. To vše se dostávalo pod kůži a do šedé kůry mozkové všech příslušníků kontingentu tak, aby všichni mohli konstatovat - jsme připraveni k opuštění posádek k 15. prosinci 2007. Opravdu bylo každému úsměvné, že příprava na písečný a prosluněný Irák probíhá na Libavé, kde je zima i v létě. Zatím, co si představujete, že se kolem vás žene písečná bouře, byly to sněhové vločky a když jste se měli bořit do písku, tak to bylo bláto po roztátí sněhu. Obrazotvornost vojáka nezná meze: Není nafta? To nevadí, už naši předchůdci znali povel „pěšky jako na vozidle“ a pak děláte vše, jako kdyby jste jeli, jen u toho prostě jdete. Nutno dodat, že jsme měli zkušenosti s podnebím. Jak jsem psal v úvodu, mnozí tady byli v letech 2005 a 2006 - každý v jiném ročním období a tak jsme měli Irák jedni jako velmi teplý (podzim), někdo jako zatraceně teplý (jaro, léto) a někdo i téměř studený (zima) . Po příjezdu sem jsme ve fázi zimy: něco kolem nuly až šesti v noci a do 16 stupňů přes den. Na slunci je víc a tak se nám nakonec hodily i ty zkušenosti s blátem, protože je ho tady po dešti mnohde i po kotníky.

Po cvičení nás vzalo pod svá křídla velení z Prahy, zvláštní odbor pro řízení všech misí naší armády. To už nám, co jsme letěli první, zůstával jen týden do odletu. Tady jsem si uvědomil, co všechno ještě musím stihnout a mezi koho, chtě nechtě, musím rozdělit svou pozornost. Dokončení všech úkolů v práci, připravit doma všechno tak, aby nebylo poznat, že tam chybím, rozloučit se s rodinou a to jak s tou blízkou tak i s tou vzdálenou. Všichni mají najednou pocit, že musí být s vámi a co víc, byly před námi předsunuté Vánoce. Ještě, že předvánoční masáž začíná v říjnu a tak jen ta Popelka musí být z DVD. Se vším jsme se poprali a splnili jsme, co jsme měli a co se nestihlo, počká do léta.

Když už se zdálo, že všechno je tak, jak má být, museli jsme vyměnit doktora, protože uklouzl při ometání sněhu ze střechy tak nešikovně, že z toho byla měsíční neschopenka. Komplikace se vyřešila stejně připraveným lékařem, který ovšem tímto měl od rozhodnutí do odletu asi tři týdny a musel za tu dobu vyřídit vše, co jsem psal výše. Jen s tím, že jeho odbornost je tak specifická, že jeho příprava na tuto a jiné mise vlastně začala už v osmnácti, kdy se rozhodl, že z něho bude lékař.

Odlet 15.12.2007 byl z odpoledních hodin posunut na hodiny ranní a tak jsme se potkávali v pouštních maskáčích na nástupišti v Přáslavicích s tím, že doma necháváme všechno, co je nám drahé a jedeme na jih Iráku přispět svou trochou do mlýna bezpečnějšího světa. Z Přáslavic se přesouváme autobusem do Bochoře, kde jsme celně i pasově odbaveni a vyzpovídáni novináři.Ti se netajili tím, že jsme pro ně důležití nejen tím, že jsme je pozvali, ale i tím, že odlétáme v novém Airbusu, klenotu ve vládní letce. Ano, je to pokrok. Toto letadlo je o třídu výš, než čím jsme létali, ovšem jak jsou spokojeni lidé z leteckého personálu jsme nezjišťovali, protože jsme se dívali na digitální mapu s údaji kudy, jak rychle a jak vysoko letíme. Měli jsme mezipřistání v Bagdádu, tak jsme aspoň z okýnka sledovali město, odkud Saddám řídil své impérium. Za tmy jsme přistáli v Basře, ale to už je jiné vyprávění. Co nás čekalo, co jsme měli k jídlu a co nás překvapilo, to se jistě dočtete co nevidět.