Vprostřed ulice ležel mrtvý ptáček. Zobáček pootevřený, drobná křidýlka rozpřažená k poslednímu, nejdelšímu letu. Nikdo si ho nevšímal, jen asi pětiletý klouček se zastavil "Maminko, podívej," volal, ale nekompromisní žena ho odtáhla od zdechliny pryč. Pak jsem jel autobusem. Nastoupil muž s rozbitou hlavou, z čerstvých ran tekla krev...

Stejně jako lhostejné kroky lidí kráčely kolem padlého ptáčka, úplně stejně se zraky lidí v autobuse vypořádaly se zraněným mužem. Nebyl tam, lidé ho vyloučili ze svého vnímání. Je to jednodušší. Jen jakási starší žena sykla "Opilec!" a dál studovala reklamní leták, který zval na zlevněné salámy a bezkonkurenčně nejlevnější vejce v širokém okolí. Muž stál u dveří, pohled upřený do země, o kterou občas pleskla kapka životadárné tekutiny. Jsme opravdu tak lhostejní? Opravdu vnímáme jen svůj uzoučký omezený kus vesmíru a do ostatních se nechceme míchat? Překročíme mrtvolu a dál vesele cvakáme do kalkulaček vzorce nejlevnějšího štěstí plných nákupních vozíků? Ne všichni, říkám si, ale kromě mne si toho muže vážně nikdo nevšímá. Takže jsem já ten, který se má osmělit a pustit ho do svého bezstarostného vesmíru? Mám pro pouhou pomoc bližnímu riskovat přítomnost neznámého muže, který se asi někde popral? Co kdybys tu stál ty sám, z ran ti kapala krev? - napadá mě otřepaná fráze, na kterou se dá odpovědět ještě otřepanějším Mě se to přece nemůže stát... Může. "Nepotřebujete pomoct?" zeptám se muže. Ne příliš hlasitě, abych na sebe nestrhl pozornost, ale dost silně na to, aby mě zraněný muž slyšel. Zavrtí hlavou. "Už budu doma, není to vážné..." odpoví mi smutným hlasem. Autobus zastaví, dveře se otevřou a muž vystoupí. Já jedu dál. Nevím, jestli mám být na sebe hrdý. A taky nevím, zda ten muž skutečně došel domů. Jedno vím ale jistě. Pokud by někde na ulici upadl a tiše z něj vyprchával život, lhostejné kroky lidí ho nechají ležet bez povšimnutí... Nebo ne?