Když se řekne literární klasika, většině z nás se objeví ve tváři rozpačitý výraz. A jít dobrovolně na nějaké klasické dílo do divadla? To přece musí být nuda! Dejte ale šanci Moravskému divadlu, se svým pojetím Šrámkova Měsíce nad řekou, klasiky klasik, vás vyvede z omylu a přinutí vás proklet svého dávného učitele literatury.

Velikánů se bojíme

Fráňa Šrámek patří k velikánům české literatury a není o tom pochyb. Stojí tam hrdě po boku Vrchlického, Nerudy či Vančury a dalších. Jenže náš národ má k velikánům zvláštní vztah. Jejich velikost totiž nestanovila kvalita díla, ale učební osnovy sestavené ministerstvem školství. Zatímco Francouzi jsou hrdí na svého Zolu, Balzaca či Huga, Britové i po staletích milují svého Shakespeara a Dickense, ostatně i Němci vydávají a čtou Goetha a Poláci Sienkiewicze, my své velikány, jejichž velikost je s výše jmenovanými pány srovnatelná, zapomínáme s poslední hodinou literatury. A většinu z nich jsme ani nečetli, suchý výklad učitele o tom, který rozervaný hrdina na konci slavně padl, bohatě stačí ke složení zkoušky. Je to škoda, ale má to i výhodu. Zatímco Francouze už Balzac asi ničím nepřekvapí, náš divák s úžasem hledí na do detailů vybroušený devadesát let starý mistrovský kousek národního klasika, kterého většina sálu nikdy nečetla. A to je i případ Šrámkova Měsíce nad řekou, který nově nastudovalo Moravské divadlo. Důkazem předchozího tvrzení budiž fakt, že zatímco Shakespeare se na olomouckém jevišti hraje každou chvíli, nejslavnější Šrámkovo dílo tu uvedli naposledy před padesáti lety.

Šrámkovo zrcadlo

Příběh zavede diváky do malého města, kde každý ví o svém sousedovi úplně všechno. Vládnou tu konvence, dnes možná zastaralé, ale pořád jaksi uvěřitelné. Hlubinovi jsou spořádaná rodina, kterou živí papírnický krám, v němž kromě stárnoucích manželů pracuje i jejich stále svobodná devětadvacetiletá dcera Slávka. Klidnou hladinu domácí pohody začnou brázdit drobné vlnky: blíží se sjezd absolventů Hlubinova gymnaziálního ročníku. Jeho spolužáci se před lety rozletěli do světa, on sám, ač premiant třídy, zůstal. Chtěl psát romány, mávat perutěmi... a místo toho prodává pohlednice a stuhy v zapadlém krámku. Z vlnek se stává vlnobití, které rozpoutává příjezd hedonického spolužáka Roškota. Tváří v tvář tatínkovu dávnému kamarádovi procitá i Slávka. Miluje svého otce, ale začíná si uvědomovat, že vlastně prožil prázdný život. A uvědomuje si, že otcův příběh není vlastně nic jiného než zrcadlo, ve kterém vidí svou stárnoucí tvář. To už se po hladině valí nezadržitelné tsunami. Slávka prožije kratičký románek s Roškotovým synem a nakonec i ona rezignuje. "Teď už patřím k vám, starým" uzavírá příběh, když kývá na sňatek se suchopárným učitelem hudby.

Orel, nebo kos?

Měsíc nad řekou je zrcadlem, klade nepříjemné otázky. Zvlášť pokud je vám mezi pětadvaceti a třiceti. Nebo lehce po padesátce. Tedy pokud se ve skle odráží tvář Slávky nebo jejího otce. V prvním případě vidíte tvář sice ještě mladou, ale už poznamenanou mnohými zkušenostmi i útrapami. Oči lesklé, které ještě hledí do budoucnosti s nadějí, že jim bude patřit svět. Ale také oči, které už postupně přijímají, že papírnický krámek, hodná žena, teplá večeře a klid na rybách je sice méně hvězdná, ale vcelku příjemná životní perspektiva. Ostatně řečeno s Hlubinou: "Ráno tam hezky svítí slunce a naproti zpívá kos. Je to krásné místo." Lže sám sobě? Hlubina je statečný. Zkusil svět dobýt, napsal ale jen špatný román, který nikdo nevydal. Ale napsal ho. Nevyšlo to a má aspoň svůj krámek. Padesátník, který se dívá v zrcadle na Hlubinovu tvář, poslouchá také po ránu kosa, nebo se dosud vznáší v povětří na orlích perutích? Spálil stránky románu z mládí, nebo ho vydal stotisícovým nákladem?

Herecký koncert pro šest hlasů

Režisér Zdeněk Černín vsadil na minimalismus. Vystačí si se šesti herci v hlavních a dvěma ve vedlejších úlohách. Minimalistická je také scéna: prostá stěna s několika dveřmi, z níž ovšem, jak graduje příběh, opadává omítka. Destrukce scény geniálně doplňuje stupňující se krizi postav.
V roli Slávky exceluje Tereza Richtrová. Má v sobě eleganci a volnomyslnost prvorepublikových slečen známých z filmů pro pamětníky, zpočátku je rozpustilá, jak se hroutí její iluze, jakoby Slávka zestárla o několik desetiletí. Není k tomu potřeba kostýmů ani maskérů. Jen hereckého umění, kterého si tato inscenace vezme maximum. Slávčiným protikladem je mladý Roškot ztvárněný Jiřím Suchým z Tábora. Je to hejsek, frajírek, i on se však mění. Nejprve se ukáže jeho měkké srdce, postupně však postava dospívá. Nemáte problém mu uvěřit cokoliv. Je cynický, ale vzápětí se změní v zamilovaného dvacetiletého kluka. Občas se přitom tají dech.
Hlubinu hraje Jaroslav Krejčí. I on musí svou postavu během představení radikálně proměnit. Z vyrovnaného padesátníka a optimisty se stává starcem, aby se v závěru opět zkusil vrátit ke své počáteční pohodě. Jenže teď už mu to nevěříte, už víte, že Hlubina je jen herec, že pod klidným zevnějškem ho pořád bolí pahýly po křídlech. A Krejčí toho herce dokáže zahrát přirozeně, jako by to byl on sám.
Svůj díl na profesionalitě celého díla má i Ivana Plíhalová, která hraje Hlubinovou. Že opravdu umí rozkošné naivky i zlomené ženy, dokázala už mnohokrát. Je to právě ona, kdo dokáže svým každým výstupem posunout celou hru dál. Prověřenou tváří je i Vladimír Hrabal, bohémský Roškot, který je vlastně také úplně obyčejným ztroskotancem. Sluší se podotknout, že o tuto roli se Hrabal dělí s režisérem Černínem. A každý ho hraje trochu jinak. Zatímco Hrabalův je intelektuál, ten Černínův spíše budí dojem sedláka, který se dostal do lepší společnosti. Oba mají něco do sebe. V drobných komických rolích se představí i Vendula Fialová (kamarádka Slávky) a Roman Vencl (rybář Pečárka).

Platí stále

Z předchozích řádků může čtenář nabýt pocitu, že z představení bude odcházet rozrušen, ve stavu deprese nebo minimálně zneklidnění. Ale není to tak. Pravda, Černín a Šrámek kladou nepříjemné otázky, na které si každý musí odpovědět sám. Ale to je ostatně jedno z hlavních poslání umění, věc, která se bohužel stále více vytrácí a utápí ve slově zábava. Nicméně Měsíc nad řekou je zábavný v tom dobrém smyslu. Má spád, přestože se tu dramaticky nemění kulisy, neplanou tu ohně, nic tu nevybuchuje a nikdo se nesnaží být třeskutě vtipný. Přináší komické, stejně jako tragické situace. Ostatně jako život. A přestože Šrámkův příběh se poprvé odehrával počátkem dvacátých let minulého století, je platný dodnes. Moravské divadlo o tom podává pádný důkaz. Jen na něj, učitelé literatury, nevoďte své žáky. Nechte je, ať si na to přijdou sami. Když je přestanete nutit, možná se pak nebudou bát velikánů.