Činohra Moravského divadla v Olomouci uvedla v pátek 9. listopadu premiéru hry Michaila Bulgakova Molière. Časové indicie, především skutečnost, že od narození Molièra uplynulo 385 let a od narození dramatika Bulgakova 116 let, nenasvědčovaly, že půjde o hru veskrze současnou.

Naproti tomu signály, jež vysílala dramaturgie poukazem na shodu či paralelu mezi Svatou Kabalou a sovětskou KGB, dávaly tušit, že nebude řešen jen originální konflikt duchovního velikána s převládajícím konzervativním společenským klimatem, ale přímo srážka či kolize s vládnoucí mocí. Průběh našich dějin a neustálé bušení na věčně oživované a zpevňované ambice ovládat společnost a zneužívat moc učinily z českého publika zasvěcený soudní tribunál se schopností vnímat podstatu společenských střetů.. Proto byl Molièr vnímán jako živý a současný problém světa. Předností prezentovaného „dramatického“ textu byla absence absolutní pravdy, ale i světců v „dramatických“ postavách. Poučné bylo i zjevení faktu, že každý může být proměnný v konkrétním čase, odlišný v určité místě a jinak strukturovaný v nové mocenské konstelaci.

Žádná z dramatických postav nebyla ušetřena naléhavé nutnosti se s životem poprat nebo alespoň poměřit. Do popředí zápletky byl postaven Molière, jenž byl v premiérovém obsazení ztvárněn hostujícím Olomoučanem Igorem Barešem., třikrát marně usilujícím o získání hereckého angažmá ve svém rodném městě. Hrál výtečně, Molièrovi dal patřičný lidský rozměr a přesvědčivost. V tom smyslu, že Molièra zbavil jakéhokoli přízemního kalkulu a povýšil jeho city (včetně těch sobeckých) na určující faktor dramatické osobnosti. Kresbě postavy nezůstala nic dlužna ani Vlasta Hartlová v roli Madeleine Béjartové, jejímž osudem bez skurpulí naplňovali své představy o morálce jiní. S hodnověrností Armandy Béjartové se nenuceně vyrovnala Vladimíra Včelná; svůj slepý cit demonstrovala jakoby živelně a se smyslem pro mládí.

Hereckou společnost vytvořili Lenka Ouhrabková, Petr Kubes, Petr Jarčevský a Jaroslav Krejčí. Každý z nich do své role vložil svůj divadelní obzor, své vnímání hereckého kumštu. Cenné bylo, že žádný z nich nezůstal anonymem.
O mocenské posty ve hře se podělili Pavel Juřica a Miroslav Hruška. Pavel Juřica byl hercem poučeným v etiketě i noblesnosti (což chybí téměř všem našim protikandidátům na post prezidenta), ale ani Miroslavu Hruškovi nelze vytknout v majestátu hraného arcibiskupa ani jeden chybný krok. V intencích zájmů o udržení „moci“ a v likvidaci jejích odpůrců se přesvědčivě projevoval Zdeněk Svobodník. V drobnějších rolích přispěli k dobrému dojmu inscenace Jiří Nebenführ, Jana Burešová, Jan Musil a Kamil Koula.
Členy olomoucké činohry při studiu nové inscenace bezpečně vedl jako režisér Aleš Bergman, který vyučuje herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V jeho pojetí je přes všechnu modernost cítit úctu ke klasickému divadlu, k umění vytvořit roli, k psychologické kresbě postav a k logické adekvátnosti prožitku a hereckého projevu. Ani další členové realizačního týmu nezůstali inscenaci nic dlužni. Dokonale bylo využito nápaditě členěné scény Sylvy Markové i jí navržených kostýmů, scénické hudby Pavly Milcové a Petera Bindera a pohybové spolupráce Hany Charvátové.
Molière bude ještě uveden v pondělí 12. listopadu, další reprízy až v prosinci.