Tak nám město prodává další budovu v památkové rezervaci. Tentokrát došlo na dům na rohu Horního náměstí a Opletalovy ulice. Radnice za něj utrží desítky milionů korun, za něž opraví třeba právě chodník před vaším bydlištěm. Takže je to vlastně dobrá zpráva, což? Nebo že by ne?

Pokaždé, když se olomoucká radnice rozhodne zalátat svůj děravý měšec prodejem nemovitého majetku a především pak historických paláců v samotném centru, vyvolá to ve veřejnosti řadu emotivních reakcí. Na jedné straně jsou ti, kteří volají po zastavení transakce. Vždyť honosná sídla předků by měla zůstat nadále nás všech a vůbec, kdoví co s nimi nový vlastník zamýšlí provést. Naopak podporu naleznou radní mezi těmi, kdo považují soukromé vlastnictví za jeho nejlepší možnou formu a privátního vlastníka za nejzodpovědnějšího šafáře. A teď babo raď.
Je pravda, že cesta zběsilého prodeje komunálního majetku za každou cenu jen z toho důvodu, že stále ještě není soukromý, jak jsme to zažili na sklonku minulého století, už dnes mnoho příznivců nenalezne. Snad jen na Pražském hradě by tento přístup vyvolal uznalé přikyvování a souhlasný úsměv. Na druhé straně magistrát není právě tou institucí, která by byla zřízena za účelem nočního zamykání dveří či zajištění včasné výměny žárovek v nějakém tom baráku. A když většinu svých domů opravdu prodá, třeba by mohl zmenšit i početní stav zaměstnanců a tudíž zlevnit svůj provoz (to už jsem ale asi příliš naivní).
Tak jako tak je odpověď na otázku, zda nemovitosti prodat, nebo neprodat, čistě politickou záležitostí a každá volená reprezentace k ní bude přistupovat jinak. Je ale potřeba si uvědomit, že každý dům a palác lze prodat jen jednou. A až se z městských do soukromých rukou přesunou všechny, tento způsob flikování rozpočtu se stane definitivně minulostí. Radní a zastupitelé by měli proto hodně zvažovat, jestli jednou nebude ještě hůř.