V titulku těchto řádků o výstavě obrazů Martina Vencla v galerii Rubikon není ani špetka zneuznání, spíše strohé vyjádření podstaty. Komerční je všechno, co se prodává nebo se za účelem prodeje dělá, nač tvůrce vynakládá prostředky, aby to vůbec vzniklo. Nebylo by třeba to připomínat, kdyby se neozývaly hlasy, které tuto stránku věci kriticky zdůrazňují.

Na obranu Martina Vencla je třeba sdělit, že se svými obrazy od samého tvoření zachází velmi spořádaně a v duchu naprosto korektním. Třeba už tím, že je maluje pro vlastní potěšení, že na nich zobrazuje, co je mu blízké, a že nadmíru dbá, aby z tvorby neudělal sériovou výrobu artefaktů. To se mu určitě daří, což návštěvník galerie na Dolním náměstí snadno pozná. Například podle toho, že vytvořené dílo se vyznačuje svébytným rukopisem, že jeho náměty jsou "klidové" a směřují spíše k meditaci, takže spíše pohladí, než provokují. Jako by říkaly: dvakrát měř a jednou řež, dočkej času jako husa klasu nebo protože nic nechci, mohu kašlat na protekci.
Martinu Venclovi k takovému postoji napomáhá i fakt, že výtvarno není jediným uměleckým oborem, jemuž se věnuje. Svou profesí je hudebník, vlastně hudební pedagog. A poněvadž na sobě důvěrně poznal, že hudebníkem nemůže být člověk, který jen vezme hudební nástroj do ruky, nebylo mu neznámo, že ani výtvarníkem se nestane, když se chopí štětce. Dlouho se učil, věnoval se svým vzorům a inspirativním tvůrcům. S mnohými má něco společného, ale vůči nikomu se nestal plagiátorem. Ty, kteří ho ovlivnili, často připomíná. Například Jana Zrzavého a Antonína Michalčíka. Podlehl především jejich údajnému tajemnu - snad právě proto je obsaženo i ve Venclových obrazech a dělá je imunní vůči prostoduchosti. Promyšlené je i tónování obrazů buď v tóninách cihlových, nebo modravých. Ty nemalou měrou přispívají k onomu pohlednému poetickému hábitu, jenž je zmíněn v titulku.
Výstava potrvá do konce září.