Markéta Lazarová v Moravském divadle splnila očekávání. Špinavý příběh plný zrady, touhy po krvi i po lásce z pera mistra Vančury převedl režisér Michael Tarant na jeviště způsobem, jaký v Olomouci nemá obdoby. Historická podívaná přitom nepřišla o duši ani Vančurovské dialogy.

Kozlíci a Lazarové. Kapuleti a Montekové. Dva rody na smrt znepřátelené. Drsná zimní krajina a trojciferný letopočet. Královo vojsko lačnící po krvi. Nejsou to zrovna kulisy pro romantickou lovestory, jenomže osud se neptá a zamotat se dokáže vždycky, když je to nejméně vhodné. Krásná Markéta Lazarová má cestu životem namalovanou od otce. Půjde do kláštera a bude se za něj modlit. On je totiž starý Lazar trochu loupežník a lotr. A taky srab. Jenže královo vojsko se blíží, aby udělalo pořádek. A královi leží v žaludku daleko více jiný lump. Kozlík. Ten chce staré křivdy napravit a postavit se proti králi s Lazarem po boku. Jenomže Lazar má jiné plány. Tahle zrada však oba rody spojí mnohem více, než by si kdo dokázal představit v nejděsivějších snech.

Stavitelům monumentálních děl se často stává, že jim velikost jejich práce zamotá hlavu a vytvoří velké prázdné nic. Režisér Michael Tarant není megaloman. A přestože jeho Markéta Lazarová byla od počátku prezentována jako velkolepá podívaná, podařilo se mu velkolepost vytvořit nikoliv vrstvením materiálu, ale jeho umným zpracováním. Pomohla mu v tom nejen skvělá hudba Daniela Fikejze a scéna Tomáše Moravce, ale hlavně herci. A hlavně ti mladí. O každé roli, ve které herec opravdu září, se říká, že je jeho životní. Klára Klepáčková bude mít životních rolí určitě několik. Její Markéta Lazarová si tento titul zaslouží plným právem. Neposkvrněnou dívku zkoušenou osudem už předvedla ve hře Něco za něco, teď však mohla zajít mnohem dál. Zpočátku je to hodná dcera, pak si s ní ale osud těžce zahraje. A Markéta se mění. Z čisté dívky se stává divoká milenka, rozervaná mezi láskou k otci a manželovi. Na konci stojí úplně jiná žena. Matka, která přestála těžký osud a najde v sobě dost odvahy kráčet životem dál. Klára Klepáčková je každou vteřinu pravdivá až z toho mrazí.

Životních rolí bude mít víc i Petr Kubes a jeho Mikuláš Kozlík mezi ně nejspíš bude patřit. Čiší z něj ryzí energie, je to rváč s osudem, který nedává kůži lacino. Uragán, jaký byste nechtěli mít za nepřítele. Kubes dozrál do velkých rolí. Měl by jich dostat víc.
Koncert rozehrávají i další mladí herci. Vojtěch Lipina a Ivan Dejmal jako Kozlíkovi synové, Tereza Richtrová jako Kozlíkova dcera Alexandra, Jiří Suchý z Tábora jako hrabě Kristián. Nehrají podle šablon, které bohužel možná zbytečně svazují jejich starší kolegy. Patetická gesta směrem k obloze za táhlého volání "neeeee" by si mohli odpustit.
I oni však podávají profesionální výkony. Lazar Jaroslava Krejčího je tím správným žebráckým zbabělcem, Kozlík v podání Petra Krále je zase lumpem s měkkým srdcem, který by sice svého nepřítele nejraději popravil, ale nakonec mu stejně dá svobodu. Výborná je také Ivana Plíhalová v roli převorky, hrůza jde z hromotluckého hejtmana Piva v podání Jiřího Nebenführa.

Hra je plná silných scén, o tu nejsilnější se však paradoxně nepostarala "ústřední" dvojice. Paralelně s příběhem Markéty a Mikuláše se totiž odehrává tragédie hraběte Kristiána a Alexandry. A právě scéna v níž zoufalá Alexandra šíleného Kristiána uškrtí zůstane v hlavě jako jeden z nejsilnějších zážitků.

Šlape to dobře, občas se však ve hře objeví podivnost, která jakoby pocházela odjinud. Třeba okultní scéna, při níž Naděžda Chroboková (Kozlíkova žena) odříkává prapodivnou pohanskou modlitbu zní a vypadá jako neblaze proslulá Nedělní chvilka poezie. Zbytečná je také pasáž, ve které Markéta před Kozlíkem prosí za otce a svou bezbrannost podtrhuje odhozením blůzky. Zejména pro pánskou část hlediště je to sice příjemný pohled, tenhle efekt ale postrádá smysl. Ve hře plné spletitých nitek jsou nesmyslné scény plevelem.
Tarantova Markéta Lazarová byla avizovaná jako rockové představení, což podepsat nelze, není to ale na škodu. Hudba má k rocku daleko, to ovšem nesnižuje její kvality. Fikejz je zručným autorem a jeho sborové scény sice působí muzikálově, nejsou však škrobené. Možná proto, že většina zpěváků vlastně zpěváky vůbec není. Kubes, Suchý ani Klepáčková nemají hrdla slavíků, zpívají občas trochu mimo tón a rozhodně ne čistě. Ale právě to dělá hudební část hry autentickou. Fikejzova hudba totiž děj posunuje a dává mu nový rozměr.

Pro Olomouc je Markéta Lazarová určitě událostí sezony. Není moc učesaná, je temná a zůstane vám v hlavě. Pokud se chcete bavit a zasmát, nechoďte na ni. Pokud ale chcete prožít velkolepý příběh ušitý jehlou mistra, pak si na pana Taranta a jeho Markétu Lazarovou zajděte. V Olomouci jste od domácího divadla nic podobného dosud vidět nemohli. Kéž by to byl začátek cesty, na níž se z malého moravského stane velké celočeské divadlo. Markéta Lazarová na to má.