Obránce Mory Mario Cartelli v pondělí ohlásil konec hokejové kariéry. Končit se má prý na vrcholu. Podle této poučky si nevybral rodák z Karviné a odchovanec Mory lepší chvíli. Ve čtyřiatřiceti letech pomohl Kohoutům zpět do extraligy. Kvůli přetrvávajícím zdravotním potížím (čtyři operace kolene, jedna lokte) už v další kariéře pokračovat nechtěl. V olomouckém klubu ale zůstává a bude pracovat v managementu klubu. Na co z kariéry nejraději vzpomíná? "Krom nějakých úspěchů s mládežnickou reprezentací, že jsem hrál i za reprezentační áčko, mě dělal obrovskou radost každý vyhraný zápas."

Mario, pojďme ještě k tomu hokejovému "odcházení". Jak těžké bylo rozhodování? Radil jste se ještě s někým kromě rodiny o tom, zda ještě pokračovat?
Měl jsem takové stavy, že jsem chtěl hrát. Nikdo mě do toho netlačil, i když lidi kolem hokeje mi říkali: "Hele, tak ještě rok zkus, extraliga...," ale nikdo krom nejbližší rodiny neví, jak jsem vypadal, když jsem chodil domů, jak jsem vypadal s těmi zraněními. Jednou jsme si s manželkou sedli, ona to nechala na mě a já jsem se rozhodl. Ale jakmile jsem řekl, že už hrát nebudu, tak se to doma uvolnilo. Protože jedna věc je hlava, druhé tělo a třetí to, jak se člověk cítí. Já už jsem už vnitřně cítil, že i když hokej pořád miluju, tak už to nejde hrát dál. Nebylo to rozhodnutí ze dne na den. Zranění se nakupila a už mi něco signalizovala. Měl jsem obrovskou chuť a vůli sezónu dohrát, protože jsem cítil, že bude dobrá. Tady se něco dobrého vybudovalo a nakonec i povedlo. Dal jsem do toho všechno, bolelo to, ale hokej bolí (smích). V baráži už jsem dohrával silou vůle.
Pojďme zavzpomínat na vaši bohatou kariéru. Na jaké momenty, zápasy z ní nejraději vzpomínáte?
Zrovna nedávno jsem si to pro sebe rekapituloval. Krom nějakých úspěchů s mládežnickou reprezentací, že jsem hrál i za reprezentační áčko, mi dělal obrovskou radost každý vyhraný zápas, a i když se prohrálo, ale člověk měl dobrý pocit ze svojí hry, tak to také bylo důležité. V extralize jsem odehrál kolem šesti set utkání, plus první liga, zahraničí. Když se vyhrálo, bylo to skvělé, člověk měl výborný pocit. Kolem hokeje jsem potkal řadu skvělých lidí, s kabinou člověk vlastně žil celou kariéru a to jsou vzpomínky na celý život.
Vzpomenete si na hokejové začátky v Karviné? Jaké byly? Tehdy chodili šestiletí kluci na led v šest ráno...
Vzpomenu si. V sedmi jsem začal, díky staršímu bráchovi, mamča nás vodila na zimák. Ano vstávali jsme v pět ráno, v šest se šlo na led. Dělal jsem nějakou dobu v žácích kapitána. V šesté jsem poskočil o rok výše. Měl jsem i první zranění, kdy mi kluk u mantinelu spadl na nohy a zlomil mi nohu.
Pak přišel dorost a první příchod do Olomouce...
Ano, přišel jsem do Mory v roce 1994, je to vlatně dvacet let. První rok dorost, druhý rok juniorka s trenérem Jirkou Látalem. Titul, kdy nám přišli na konci roku pomoct Kratěna, Broš, Tomajko, Polák, kteří už hráli za áčko. Hrál tam i Luboš Korhoň, Radek Procházka a další, takže hráči, kteří udělali skvělé kariéry. Olomouc byla velká líheň talentů.

Kdo vás zlanařil do Třince v roce 1998?
Pan Hadamczik, který mě vzal na letní přípravu. Bylo to už nahnutý, čekali asi více, v posledním utkání jsem to zlomil a pak jsem hrál s takovými pány hokejisty, jako byl Král, Daňo, Ujčík, Kaděra, Zadina, Chlubna, hned jsme udělali úspěch, když jsme byli třetí. Pak jsme vypadli další rok s Plzní ve čtvrtfinále. Pak tam byl trenér Vůjtek, dostal jsem na ledě velký prostor, hrál jsem za Richardem Králem a Markem Zadinou, dostal jsem se do reprezentace, kde jsem hrál na dvou turnajích. Na Karjale ve Finsku a Baltice v Rusku v roce 2001 a 2002. Ještě jsem dostal pozvánku i na Švédské hry, ale měl jsem zdravotní problémy, kvůli kterým jsem musel odmítnout i závěrečný kemp před MS, které se tehdy vyhrálo. Pak přišla dvakrát za sebou baráž na Kladně a v Havířově, to se mi moc nedařilo, nemohl jsem se do toho dostat.
Ale přišlo plzeňské vysvobození a nádherná šestiletá anabáze...
Přesně tak. Bylo to nádherné angažmá. Potkal jsem tam spoustu skvělých lidí, jezdím tam každý rok na tenisový turnaj. Byla to nádherná štace, chodily mi i nabídky ven, vedení mě nechtělo pustit, ale mě se tam tak líbilo, že jsem tam i zůstal za nižších podmínek. Pak jsem se vrátil do Třince, ale už to nebylo ono a přišly poslední dva roky v Itálii a v Olomouci. Na závěr velký úspěch. Něco jsem vyhrál, prožil jsem s klukama nádhernou euforii, nezapomenutelné.

Předminulou sezónu jste prožil skvělou sezónu v Itálii. Jak na to vzpomínáte a nelákalo vás zahrát si ještě tam?
Tam se rozhodlo už vloni. V Itálii jsem odehrál hodně dobré zápasy, nedá se to moc srovnávat s naší ligou. Jsou to víceméně rodinné kluby, až na pár výjimek. Fassa byl rodinný klub. Já jsem s rodinou do Itálie chtěl, díky předkům jsem mohl rychle získat pro sebe i rodinu italské občanství, ale někdo, něco (dívá se nahoru) chtěl, aby to bylo jinak. Beru to jak to je. Vloni jsem se domluvil s Jirkou Dopitou tady, protože jsem nic neměl. Oni se pak po pár dnech ozvali, ale už jsem něco slíbil a nechtěl jsem to měnit. Měl jsem ještě nabídku do Ebel ligy do Bolzana, ale i to jsem odmítl. Ve Fasse to bylo nádherné i pro rodinu. Zápasy i tréninky byly večer, takže jsem měl skoro celý den pro rodinu. To bylo nádherné. V baráži nyní jsem měl nabídku z Chamonix z Francie pro další sezónu, říkal jsem jim, že se uvidí po sezóně, ale už tehdy jsem věděl, že odmítnu a také se to stalo.
Jak se nyní rozkoukáváte na nové pozici v managementu klubu?
Je to skoro týden, probírám se různými smlouvami. Musíme vyřídit spoustu věcí kvůli extralize. Je toho hodně, snažím se navazovat nějaké kontakty, ale věřím, že do toho spadnu a pofrčí to. Doufám, že se lidi nebudou bát za mnou přijít, že budu umět poradit, vysvětlit. To budou moje úkoly.
Je zase výhodou, že začínáte u funkcionařiny nebo v managementu zrovna v době, kdy HC Olomouc jde nahoru. Sedmnáct let tu extraliga nebyla, je to výzva udržet ji tu déle?
Ano, je to na jednu stranu těžké, že se těžko na něco navazuje, i když je tu spousta partnerů, kteří nás drželi v první lize a my s nimi budeme rádi dělat dál. Jsme za to vděční, je tu začátek a je potřeba to posunout dál.

Vy jste v jednom rozhovoru zmiňoval, že se zabýváte i fyzioterapií. Nelákalo vás jít touto cestou?
Měl jsem to v hlavě, plán jsem měl, že si pronajmu místnost, dále se dovzdělávat třeba v části lymfomasáží, protože je to možná důležitá a podceňovaná část. Chtěl jsem se pořádně naučit také kinezioterapii - speciální tejpy. Vnitřně jsem cítil, že bych to mohl dělat, ale v hlavě jsem ještě pořád měl, že možná přijde něco jiného a stalo se.
Budete se tomu tedy ještě někdy věnovat?
Uvidíme, ještě jsem nezmínil, a to se nechci nějak chlubit, ale okrajově se věnuji i kondičnímu tréninku. Trénuju dva mladé kluky, kajakáře a veslaře, byli na MS v Sydney a skončili v týmech druzí. Toto mě také hodně baví. Zažil jsem v kariéře spoustu trenérů, kteří na to byli skvělí, měli moderní metody. Tři roky jsme si dělal přípravu sám, vyzkoušel jsem si to sám na sobě. Když mám čas, napíšu těm klukům tréninky, a když ho budu mít, tak jim je rád budu plánovat. Můžu je nyní naučit, jak správně posilovat. Toto mě hodně baví. Je to i návaznost na tu fyzioterapii, můžu jim pomoci i masážemi i kinezioterapii. Ale nyní je pro mě priorita práce pro klub, ale věřím, že v dohledné době se tomu budu moci věnovat taky, nyní je to koníček.
A co další koníčky? Nějaké další sporty?
Mám rád tenis, v Plzni jsem se skamarádil s jedním významným partnerem klubu a dávali jsme tomu tenisu opravdu hodně, lítali jsme po kurtu jak blázni, lidi se na nás normálně chodili dívat (smích). Mám rád fotbálek, v Bystrovanech, kde bydlím, jsem si chodíval zahrát šest na šet s klukama. Pak se chvíli posedělo. I když oba sporty nyní kvůli zraněním bohužel vynechávám. Tenis kvůli loktu nemůžu a fotbal kvůli letošní operaci kolene a předchozím čtyřem toho druhého taky zatím nejde hrát. Snad to časem ale půjde. Rád si něco přečtu a jsem hodně s rodinou.