Moravské divadlo prožilo v pátek 20. června mimořádnou událost v podobě závěrečné premiéry v sezóně 2007-2008. Uvedena byla dosud poměrně málo se v dramaturgických plánech vyskytující opera Gaetana Donizettiho Maria Stuarda. Její neobvyklá inscenační podoba, odvíjející se od koncepce režiséra a choreografa Roberta Balogha, se ukázala být natolik originální a působivá, že v publiku vyvolala nadšení. Krátce a hutně lze divadelní klima během představení a po něm vyjádřit konstatováním, že v pátek byl v Moravském divadle svátek.

Dramaturgický záměr oživit operní repertoár a vnést do uměleckého dění v olomoucké Thálii neotřelý akord se vydařil mimo jiné právě i tím, že shodou náhod byla počtem postav téměř komorní opera svěřena choreografu Robertu Baloghovi. Marie Stuarda se stala jeho první operní režií. Cestu k svébytnosti si vytyčil rozhodnutím, že nezapře své choreografické kořeny, což mu umožnilo operní drama obohatit o polohu nevyřčenou, o zviditelnění duševních a duchovních paralel, jež jsou v běžné inscenaci často utopeny ve vypjatých dramatických obrazech. Konflikt Marie Stuardy a Alžběty se tak ukázal v nahotě, která poodhalila ideologické a mocenské pozadí, které opernímu dramatu dalo historický rozměr. Jen málo diváků si neuvědomilo, že historie má paralely v současnosti, že nemusí jít jen o „jeden ostrov“, ale o „jeden svět“, že nemusí jít jen o „víru“ otců a střet kultur, ale o monopol moci. Jen mrtvý neohrožuje – to platilo vždycky.

Síla inscenace byla velmi pečlivě vybudována celým týmem realizátorů. Kultivovaným způsobem byla navržena scéna prof. Janem Duškem a s velkým citem i kostýmy, takže evokace Anglie z přelomu 16. a 17. století byla nejen věrná, ale i velmi působivá. Pěvci se se scénou i kostýmy  sžili a vytvořili pro publikum ucelenou iluzi, v níž nebylo kazu, ani hluchého detailu. V této souvislosti lze jen dodat, že i pracovníci divadelních dílen mohli mít radost ze svého podílu na „zrodu“ inscenace.

Za všestranně vstřícnou k originálnímu přístupu režiséra a choreografa Roberta Balogha považuji   spolupráci dirigenta Tomáše Hanáka a sbormistryně Lubomíry Hellové. Tvůrčí (ve smyslu koncepčním) a zcela ryzí a novátorské Baloghovo pojetí muselo být akceptováno s respektem, poněvadž v jevištní realizaci byla evidentně přítomna harmonie.

V premiérovém představení bylo nutno volit u pěti postav jednu z připravených alternací. Volba jistě nebylo snadná. Elisabettu nastudovala Magda Málková (Hana Kostelecká), Marii Stuardu Lea Vítková (Elena Gazdíková), Roberta, Conte di Leicestera, Jakub Rousek (Milan Vlček), Giorgia Talbota David Szendiuch (Ladislav Petrů), Lorda Guglleima Cecila Vladislav Zápražný (Jakub Kettner), Annu Kennedyovou Zdeňka Mollíková (Ludmila Machytková). Prvním jmenovaným byla svěřena premiéra, druhým následující představení. Lze si představit i odlišné kombinace.

S Elisabettou se při premiéře dokázala Magda Málková naprosto ztotožnit a vytvořila přesvědčivou osobnost s dějinným posláním, spočívajícím v odstartování imperiální éry. Zvládla to pěvecky i v charakteristice psychologické.

Lea Vítková v titulní roli skotské a římsky orientované královny nespodobnila pasivní oběť, ale sugestivní protihráčku, nadanou vnitřní silou. Výrazným způsobem přispěla k úspěchu inscenace. Obě královny měly v Baloghově pojetí své duchovní dvojnice Jak Svatava Kaisarová, tak i Renáta Mrózková svými baletními vstupy vložily do inscenace velmi ceněné prvky a v divácích vyvolaly silnou empatii napříč královskými duelem. Baletní výkon Michala Klapetka byl s oběma členkami baletu víc než srovnatelný.

Se ctí skončila premiéra i pro další pěvce. Uznání si vydobyl zejména David Szendiuch, Vladislav Zápražný a Zdeňka Mollíková, zatímco ke kvalitnímu hlasu Jakuba Rouska nebyla jednoznačně připojena chvála na jeho herecký styl s příměsí jakési obdoby výtvarného „art brut“, které jeho šlechtické kořeny zamlžovalo.

Inscenace opery Gaetana Donizettiho patří k nejlepším inscenacím letošní končící sezóny. Pomyslný vavřínový věnec vítěze by si měl odnést - bez ohledu na vynikající spoluúčast dalších umělců - tvůrce inscenace, jímž se stal režisér a choreograf Robert Balogh. Po dvaceti pěti let téměř pravidelné spolupráce, se asi každému zdá být divné, že v programu je označen j. h., což znamená jako host. Pro takovou formu čvrt století občasně trvajícího „pravidelného“ angažmá v divadle se asi obdoba v Česku nenajde.