Tvůj příznivec před chvílí zmínil, že ví, že být profesionálním orchestrálním hráčem je velká dřina, ale že sama o sobě není zárukou dobře zahraného koncertu. Co to tedy je? 
Jsem přesvědčený, že koncentrace. Hráč může být na koncert skvěle připravený, zkoušet od rána do večera, ale bez dobrého soustředění nejde dosáhnout nejlepších výsledků. Řekl bych, že to platí v životě ve všem. 

A jak lze dosáhnout maximální koncentrace? V čem to spočívá? 
Má to více úrovní. Hodně záleží například na dirigentovi, je to však více aspektů. Především ale musí člověk sám chtít. Náš šéfdirigent Zsolt Hamar říká – a má v tom velkou pravdu – že je také potřeba vědět, na co a kdy se soustředit, a ve kterých momentech hlavou zase odpočívat. Protože nejde udržet stoprocentní koncentraci třeba dvě hodiny vkuse, proto je dobré s ní pracovat chytře.  

Ve čtvrtek 27. dubna budeš sólistou závěrečného koncertu abonentní sezony 2022/2023, na kterém předneseš Chačaturjanův Koncert pro housle a orchestr d moll. Jak se na tento program těšíš? Hrál jsi už někdy tento koncert? 
Je to nádherná kompozice, velmi efektní záležitost, která posluchače nevede k hlubokým filozofiím, u kterých musí přemýšlet, co si z toho má odnést. Chačaturjanův hudební styl navazuje na odkaz hudebního romantismu, současně do něj vkládá rysy tradiční arménské hudby. Takový charakter má i tento Koncert pro housle a orchestr d moll. Vybral jsem si ho sám, i když jsem to nikdy nehrál. Proč, na to už neodkážu odpovědět. Mám ten koncert moc rád, vždycky jsem si ho chtěl zahrát a naskytla se k tomu dobrá příležitost. Navíc budeme mít skvělého dirigenta Jirku Rožně.  

Chačaturjanův Koncert pro housle a orchestr d moll má třívěté rozvržení. Mohl bys více popsat jednotlivé věty?  
Úvodní věta je velmi temperamentní stejně jako věta třetí. Finále koncertu je inspirované arménskou lidovou hudbou, je divoké a strhující. Druhá věta je napsaná na počest obětem arménské genocidy, je velmi silná. 

Na programu čtvrtečního koncertu bude ještě Beethovena Sedmá symfonie.  
Ano, to je také skvělá záležitost. Beethoven procházel těžkým obdobím, když komponoval sedmou symfonii – znovu došlo ke zhoršení jeho sluchu. Současně byl ale nadšený z vývoje tehdy probíhajících napoleonských válek, situace se totiž v té době začala obracet v Napoleonův neprospěch. Sedmá symfonie vyjadřuje radost, je plná energie a tanečního rytmu.   

Po závěrečném koncertě abonentní sezony se hned začneš připravovat na květnovou novinku MFO nazvanou MFOpen. Na programu bude od 12. do 14. května v Redutě i Mozartově sále hned několik koncertů zejména s Dvořákovou hudbou. Na který program se nejvíce těšíš?  
V pátek a v sobotu večer orchestr povede náš šéfdirigent Zsolt Hamar a na koncerty s ním se vždycky moc těším, spolupráce s ním je skvělá. Líbí se mi také myšlenka MFOpen, zahrajeme v různých uskupeních, dojde i na odpolední Filharmonický salón a besedu, která nese název Na kus řeči s filharmoniky. A jsem moc rád, že na programu bude i koncert Konzervatoře Evangelické akademie, kde učím.  

V pátek 12. května na slavnostním zahajovacím koncertě MFOpen přednese tvůj kolega, koncertní mistr violoncell Vilém Petras, Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr h moll. Vy už jste se u tohoto programu jednou potkali, a dokonce na stejných postech, je to tak? Odkud se znáte? 
Z Akademie múzických umění v Praze, kde jsme sice spolu nebyli v ročníku, Vilém byl myslím rok pode mnou, ale samozřejmě jsme se tam všichni znali. Já už jsem byl ze školy venku a Vilém tento koncert měl hrát jako svůj magisterský koncert na HAMU. Koncertního mistra měl hrát někdo ze školy, ale zranil si ruku, tak mi zavolali, jestli bych si to náhodou nezahrál. Naštěstí to bylo ještě před zkouškami a měl jsem čas na přípravu. Takže se známe už z Prahy, ale víc jsme se spřátelili až tady v Olomouci. 

A jak je to s kamarádstvím v orchestru celkově?  
Z mého pohledu super. Vím, jak to v orchestrech chodí. Není vůbec snadné, aby se třeba šedesát lidí na něčem shodlo. A ta shoda tam být musí. Samozřejmě, že občas vznikají různé situace, problémy, momenty, kdy se nemůžeme domluvit, ale to je normální a zásadní je snaha o dobrou komunikaci, kterou tam vnímám. Myslím si, že jsme dobrá parta, a že mám úžasné kolegy. Poznal jsem to už na začátku. Když jsem nastoupil, byl jsem trochu nervózní a měj jsem obavy, že by někomu mohlo vadit, že "mladý nám tady začne něco vykládat." Byl jsem připravený, že by to mohlo nastat, ale vůbec nic takového nepřišlo. Naopak jsem cítil velkou pomoc a podporu od druhého koncertního mistra Víta Mužíka a bývalého koncertního mistra, na jehož místo jsem nastoupil, od Antonína Hradila.  

Takže obecně vzato, funguje v orchestru spolupráce a podpora? 
Myslím, že ano. Máme velké štěstí, protože máme v orchestru mnohem víc muzikantů – srdcařů než muzikantů – egoistů. Řekl bych, že nám všem jde o jedno – aby to hrálo.  

Jsi z jižní Moravy, konkrétně z Veselí nad Moravu, stejně jako mnoho členů v orchestru, a stejně jako tvoje nastávající žena Táňa. Kde jste se seznámili? 
Chodili jsme spolu na základní školu a já jsem do ní byl zamilovaný, jenomže ona mi lásku neopětovala. Po škole se naše cesty rozdělily, ale zůstali jsme kamarádi. Potkávali jsme se asi jednou do roka. Takže jsem na ni čekal asi jenom čtrnáct let, ale povedlo se. Ukecal jsem ji! 

A jaká bude vaše svatba? A zahraješ si na ní? 
Já doufám, že ano! Jelikož jsem muzikant tělem i duší, tak bych samozřejmě chtěl, ale uvidíme, jestli se to podaří. Já i několik spoluhráčů z orchestru se věnujeme folklóru, ačkoli osobně nejsem žádný velký folklorista, spíš si zahraju jen tak pro radost. Je mi to blízké už jen proto, odkud pocházím. A takových je nás ve filharmonii víc, někteří jsou stejně jako já a Táňa z Veselí, známe se celý život. Přál bych si, aby nám zahráli u obřadu, který bude v místním zámeckém parku.  

Momentálně bydlíte v Olomouci. Plánujete se přestěhovat do Veselí? 
Vždy jsem si říkal, že chci žít na jižní Moravě. Nicméně postupně jsem zjistil, že bych si zvykl všude, kde mě to baví. Táňa se za mnou v minulosti přestěhovala do Prahy, kde jsme zjistili, že tam bychom děti vychovávat nechtěli. Vždy jsem byl rodinný typ a v Olomouci bych si to dokázal představit, rodina je blíž, nicméně Veselí je ještě o něčem jiném. Tam jsme jednoduše doma. Není to rozhodně tak, že bych se teď nutně potřeboval vracet do Veselí, ale je možné, že se to časem ukáže jako dobrý kompromis mezi profesním a osobním životem. Nakonec zjišťuji, že to všechno musí být o kompromisu. Nejde si pro něco postavit hlavu.  

A cestování by ti nevadilo? Veselí nad Moravou je přece jenom kus cesty. 
Máme hodně členů z mnohem větší dálky, i z jiných států. Zařídili si ve svém životě všechno tak, aby se mohli hudbě profesionálně věnovat, dokonce se přestěhovali do jiné země. Takže pro mě dojíždění z Veselí nepředstavuje žádnou velkou oběť, navíc jsem na cestování zvyklý. Navíc Olomouc máme všichni rádi. 

Učíš na konzervatoři v Olomouci i v Kroměříži, jsi koncertním mistrem v Moravské filharmonii a zástupcem koncertního mistra Pražského komorního orchestru. To je velká zodpovědnost. Jak všechny tyto role zvládáš? 
Musím říct, že zatím dobře, i když se to někdy nahromadí. Vždy se večer snažím si najít klid na to, abych si prošel, co mě čeká následující den. Musím si to v hlavě říct, což mám asi po mojí mamce. Takže to vypadá asi takto: "Patriku, zítra ráno vstaneš a čeká tě to a to…"

Rekapituluješ si podobně i uplynulý den? 
To málokdy. Když se stane něco zásadního, ať už dobrého nebo špatného, tak to samozřejmě člověku vrtá hlavou, ale že bych se v tom víc babral, to ne. Občas se vracím k různým věcem a reflektuji je, ale obecně řečeno hledím spíš dopředu než dozadu. Ze svých chyb se vždy rád ponaučím nebo naopak rád vzpomínám ne hezké věci, ale co bylo, to bylo. Podle mě má smysl snažit se dělat to, co zrovna je tak, jak nejlépe dovedu. Toho se držím.