Hrdost. To je to, co cítím, když sleduji dění v Olomouci v poslední době. Nemluvím o politice. Mluvím o nadšencích, kteří dokáží žít pro myšlenku, udělat pro ni maximum a proměnit sen ve skutečnost. Nejčerstvějším důkazem toho je vybudování nové divadelní scény přímo na Dolním náměstí. Je to jeden z ukazatelů, že žijeme v opravdu dobré době.

Vypadalo to bláznivě. Sehnat pár milionů a v centru města vybudovat divadlo. Scénu, která navíc rozhodně nebude čistý mainstream. A to všechno v Olomouci, na Hané, která je proslulá svým nepříliš pozitivním vztahem k jakémukoliv pokroku a jejíž obyvatelé jsou nechvalně známi pro svou lakomost. Hanák, ten by si nechal pro korunu koleno vrtat, říká se. Když se parta kolem Divadla na cucky vytasila s tímhle odvážným plánem, okořeněným navíc úkolem získat půl milionu korun veřejnou sbírkou (moderně se tomu říká nehezkým a nečeským slovem crowdfunding), ihned se kolem něj rozprostřela atmosféra typické skepse. Ale stalo se taky něco úplně opačného. To nadšení, s nímž se lidé z divadla a jejich přátelé a příznivci vrhli do plnění snu, strhlo vlnu, která nakonec doplula až k jeho naplnění. Nadšení a neutuchající odhodlání, že "to dáme", pomohlo všemu. Našel se osvícený majitel nemovitosti, našly se veřejné i soukromé zdroje... A peníze poslali i ti lakotní Hanáci. Je to dobrá zpráva nejen pro kulturu ve městě. Je to něco, na co mohou být pyšní i ti, kteří do Divadla na cucky nikdy nezavítají. Je to jeden z ukazatelů, že zažíváme dobré časy. Že žijeme v době, která přeje nadšencům všeho druhu, kteří dokáží žít pro myšlenku, strhnout pro ni ostatní a dotáhnout ji do konce. To je moc dobrý výsledek na lakmusovém papírku doby.
V Olomouci, když se vrátíme do kulturní oblasti, máme opravdu na co být pyšní. Kromě velkého divadla, zřizovaného městem, tu máme hned dva unikátní soubory, které vznikly právě z oné magické esence: kombinace nadšení, píle a talentu. Tramtarie je soubor, který zřejmě nemá v kontextu republiky obdoby. Začínal jako amatérská scéna pro pár přátel a dnes je z něj respektované divadlo, na které není úplně snadné získat vstupenky, protože vyprodává jedno představení za druhým. Mnohem nenápadněji tu vyrostlo už zmiňované Divadlo na cucky, scéna zaměřená jinak, možná menšinověji, ale o to složitější boj musí podstupovat. Otevření opravdu "opravdového kamenného divadla" na Dolním náměstí, které se jim podařilo, je proto něco neuvěřitelného. Něco, co bychom si ještě před pár lety nedokázali představit. A jen tak na okraj. Pro změnu Tramtarie se nedávno vytasila s dalším odvážným plánem. Chce si postavit vlastní budovu v zanedbaném ASO parku. Bláznivost? Nepochybuji ani na vteřinu, že to dokáží. 
Zažíváme opravdu dobré časy. Nevěřte těm, kteří kolem sebe šíří negativní energii, kteří plácají o tom, že se máme zle a že stačí jen kapka krve, klikihák vlevo dole a budeme se mít líp. Nesmysl. Máme se skvěle už teď. Otevřete oči. A inspirujte se u těch, kteří ze snu dokáží udělat skutečnost. Třeba v Divadle na cucky. Nebo v Tramtarii. Nebo na mnoha dalších místech. Máme tu v Olomouci na co být hrdí. Já tedy jsem.