V Galerii G byla slavnostně otevřena výstava známého olomouckého malíře Ladislava Jalůvky, nositele Ceny města Olomouce v oblasti kultury za rok 2007, kdy proběhla i jeho jubilejní výstava k 75. narozeninám. Připravit během dvou let další výstavu takového rozměru, aby byly prostory největší galerie v Olomouci naplněny, je možno pokládat za malý zázrak.

U Jalůvky bylo výstavní mety dokonce dosaženo tak, že jednotlivé sály jsou tematicky rozlišeny a instalačně vyváženy, což dokonce předpokládá, že jde o expozici výběrovou.
Ve výstavních kuloárech bylo naznačeno, že pořádaná výstava má skryté "zasvěcení". Umělec si výstavou údajně připomíná čtyřicáté výročí života na volné noze, čtyřicet let profesní obhajoby existence. Kdo nezná životní osudy umělce, měl by být poučen, že mistr Jalůvka byl do roku 1969 vysokoškolským pedagogem, že působil na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého, odkud byl v rámci posrpnové normalizace jako "neznormalizovatelný" element vyčleněn. Dnes se k němu hlásí i ti, kteří k tomu dvacet let nenašli odvahu.
Ale vraťme se k umělcově výstavě.
Velkorozměrná plátna, která v tvorbě Ladislava Jalůvky převládají, mají nejen monumentální rozměry, ale i náměty: jsou jimi olomoucký dóm a kalvárie. Přeneseně vyjádřeno jde o Jalůvkovy výpovědi o světě a o člověku. Dóm sv. Václava není pro umělce jen vznosnou sakrální stavbou, ale symbolem města, domova, vlasti, inspirativního sousedství. Pokud se člověk dokáže vyhnout povrchnímu přežívání, může být pro něho každý den jiný a objevný. Takové je i to, co v něm vytvoří. Platí to pro Jalůvkovy dómské veduty, ale ve stejné míře i pro obrazy ukřižovaného. V těch je zakódován lidský osud, osud člověka: výjimečný, neopakovatelný, ale ve své konečnosti vlastně také stereotypní. Ale jen v té konečnosti. Biografové jsou dokladem, že neexistují dva stejné osudy. Tím se vyznačují i Jalůvkovy kalvárie. Svými dómy a kalváriemi naplnil umělec velký sál.
Předsálí je tématicky překvapivé. Jalůvka v něm vystavil díla figurální. Ta se v jeho tvorbě vyskytovala častěji v drobné grafice a nabrala nejednou podoby stylizované. Na velkých plátnech se objevovaly figury sporadicky. Umělec asi hledal optimální kompromis mezi svým rukopisem a specifičností figuralisty. Vystavená díla jsou dokladem toho, že v tomto směru vykročil správným směrem. Figurální plátna také svědčí o tom, že Jalůvkův zájem o osud lidstva se v posledních letech konkretizuje, že upřednostňuje příběhovost a mezilidské vztahy a vazby jako inspiraci.
Horní parter galerie s nízkým stropem vyloučil velká plátna, expozice dýchá komorněji a nabízí kromě menších formátů v tradičním Jalůvkově stylu experimentální práce, na nichž si autor úspěšně ověřoval nejen barevné akordy své básnické palety, ale i odlišnou modelaci ploch a jejich přitažlivost. Jalůvka se stává olomouckou malířskou legendou. Je nechtěným nositelem svatozáře, je srozumitelný a dokonce i dostupný mimo sféru těch, kteří nemají kam strčit nakupenou a permanentně devalvovanou domácí měnu.