Posledního října byla v Galerii G na Dolním náměstí v Olomouci slavnostně otevřena jubilejní výstava ak. mal. Lubomíra Bartoše, jenž se může chlubit početnou obcí příznivců nejen svého díla i sebe samotného. Příčina je zřejmá. Ač je nepochybně umělec, je on i jeho dílo lidem pochopitelné, a proto blízké.

Cizí jsou mu abstrakce, bezobsažné konstrukce a snaha hledat v jiných světech návody a odpovědi na problémy svého domova, popřípadě na způsoby jeho zobrazení či jeho uměleckého uchopení a zobrazení. Mnohým teoretikům a výtvarným kritikům se může zdát, že Bartošovo tvůrčí zakotvení mezi portrétním obrazem
„maminky“ a „městské veduty se svatotrojičním sloupem“ je zápecnické. Ale to jen do okamžiku než pochopí, že jde o kosmos, v němž citlivý umělec může naplnit a rozezpívat své člověčenství, byť by byl jakkoli handicapován. Informace, že Lubomír Bartoš ukončil povinnou školní docházku na škole pro děti hluchoněmé a žáky se zbytkem sluchu na Svatém Kopečku, aniž by jej tato okolnost odradila od záměru věnovat se výtvarné tvorbě, nezapadla. Vystavujícího autora obdařila gloriolou, která se ještě víc rozzářila drobnou poznámkou, že i akademická studia zvládal v závěru spolu s úvazkem na umělecké škole, aby se postaral o založenou rodinu. Zdá se, že k tomu přispěla okolnost, že sebelítost a sklony k lamentacím tehdy nebyly na pořadu dne.

Lubomír Bartoš prošel půl století trvající kariérou výtvarného umělce a svou uměleckou dráhu označkoval stovkami kreseb, studií, grafik a olejů. Mohl být a vlastně svým způsobem byl vším: portrétistou, tvůrcem zátiší, malířem sakrálních a biblických motivů, krajinářem...
Jeho obrazy měly logickou kompozici, zněly v půvabných barevných akordech a demonstrovaly autorův niterný zájem o všechno, co se rozhodl do svého díla začlenit. Polovinou století, kterou se Bartoš už prokreslil a promaloval, může divák projít poměrně rychle. V prvním sále Galerie G jsou práce rané, v hlavním sále díla z období tvůrčího rozmachu a umělecké zralosti, v závěrečném prostoru s nižší světlostí jednak kresby, jednak malířské práce, jež v něm mohou z instalačních důvodů lépe vyniknout.
V naznačeném uměleckém Bartošově „života běhu“ bylo Jiřím Hastíkem konstatováno, co všechno ze světového výtvarného dění Lubomír Bartoš vnímal a na co i reagoval, ale po zásluze bylo i oceněno, že jej nic z jeho tvůrčí cesty neodvedlo. S nemenším porozuměním bylo oceněno, že vystavující umělec, i když měl předpoklady k uplatněné v metropoli, se nikdy nevzdal rodného kraje. Jako má své malíře Bretaň nebo naše Vysočina, stal se Lubomír Bartoš výtvarným objevitelem severní Moravy, Zábřežska, Šumperska, tedy oblastí, které mnozí Češi dodnes znají pouze jako „pohraničí.“ Bartošovo dílo tak vlastně tuto oblast národu teprve objevuje. To by ve spojení s jeho jménem mělo také být nepřehlédnutelné. Umělec vložil do svých obrazů u jiných tvůrců nezvyklou dávku dynamiky, ta krajinná je zřejmá a logická. Před malířem Hané se nebe s horizontem umělcům vzdaluje (si tak, jak se člověku vzdaluje jeho budoucnost a nikdy se jí nedočká), podhorská modelace krajiny naopak k nebi míří, do „nebe“ ústí. Je v tom psychologie, i když jiného druhu, než poznáváme na Bartošových portrétech. V Galerii G portrétů mnoho není, ale ty vystavené naznačují, že v Bartošových genech je mnohé, co z něj mohlo v jiných podmínkách vytvořit vyhledávaného portrétistu.

Zmiňme se ještě o Bartošových zátiších a kyticích. Je v nich – i v těch nejprostších - cítit sváteční spočinutí, zklidnění, zřejmá protiváha vůči krajinné dynamičnosti. Nezdá se, že by Lubomír Bartoš tvořil cílevědomě podle stanoveného rozvrhu hodin. Spíše se zdá, že jeho tvůrčí pracovitost startuje podle kompasu, jenž je citlivý k nuancím jeho duše a mysli, a že právě jeho niterné „ego“ nejpodstatněji ovlivňuje nejen náměty, ale i techniku tvorby. Ooznačil bych proto vystavujícího malíře jako introverta s obdivuhodnou schopností vnímat „lidi kolem“ a „svět okolo“.
Na vernisáži koncertovalo Hradčanské duo z Prahy v duchu „popu“ typu Jen pro ten dnešní den, stojí za to žít... Nálada byla taková, že nikdo proti tomu nic nenamítal. A tomu tak u nás často nebývá.
Výstava potrvá do 25. listopadu .