Cesty boží jsou nevyzpytatelné, říkají ti, kdo přijali náboženskou víru. Já si dovolím malou hru se slovy – nevyzpytatelné vidím i cesty spravedlnosti. Na mysli mám včerejší rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, podle něhož ten krajský pochybil. Trojice lupičů vyhrožovala popravou, pověsila přepadené na háky na maso, loupila a "vypůjčila" si auto. Jediný usvědčený viník dostal osm let. Stačilo podívat se na případ jinačí optikou a ejhle – škoda vlastně není tak vysoká. Vždyť oni dodávku s masem neukradli, ale vypůjčili si ji. Potřebovali se totiž "jen" dostat ke svému autu.

Loupili tři, ale trest si půjde odpykat pouze jeden z nich. A protože škoda nakonec nebyla tak vysoká, jak bylo původně stanoveno, jediný usvědčený viník se ještě dočkal snížení trestu. Loupili se zbraní v ruce, vyhrožovali popravou, své oběti svázali a pověsili na hák na maso. Pobrali, co se dalo – stravenky, peníze, mobily, cigarety, plynovou pistoli a nakonec z místa uprchli v dodávce plné masa. Tu ale, ke štěstí jediného potrestaného, prokazatelně neměli v úmyslu ukrást, posloužila prý pouze jako prostředek k přesunu, a tak byl viník po zásluze odměněn – z vyměřeného osmiletého trestu vězením mu byl odkrojen půlrok k dobru. Kořist totiž nebyla dost velká, říká zákon. Co prosím? Slyšíte správně. Ačkoli se rozhodl olomoucký krajský soud ukončit příběh o loupežném přepadení osmiletým trestem pro jediného usvědčeného, Vrchní soud v Olomouci řekl ne. Stala se chyba. Šlo totiž "pouze" o prostou loupež se škodou 108 tisíc korun. Taky se divíte, co soud, to jiný názor? Kde se rozplynula původně vyčíslená osmisettisícová škoda? Zřejmě v paragrafech trestního zákoníku. V rozdílné výši způsobené škody totiž hapruje jedna zásadní položka, kterou představuje ukradená dodávka, pardon, ona vlastně nebyla odcizená, trojice lupičů si ji totiž jednoznačně pouze vypůjčila, aby se dostala ke svému vozu. Když byla její služba splněna, nepoškozenou ji na druhé straně obce nechala stát i s klíčky v zapalování. Takže v tomto směru se vlastně nic nestalo. To se nám ulevilo. Také se vám to zdá jako poměrně zajímavé povyražení? Až se mi nějaké auto zalíbí, prostě si ho vypůjčím, užiji si vyjížďku a až mě nadšení přejde, nechám ho stát a napospas osudu. Hlavně si ale musím dát pozor, abych ho nepoškodila. Zákon pro mě naštěstí bude mít pochopení a majiteli nezbude než si z něj vzít příklad.

Ač si nad nádechem absurdity, který se nad konečným verdiktem soudu vznáší, mohu ukroutit hlavu sebevíc, nic to na adekvátnosti trestu pro pachatele nezmění. Zákonu totiž bylo učiněno za dost, tak nač si s tím zatěžovat hlavu. Jenže mé osobní pojetí "spravedlnosti" (vhodnější slovo mě nenapadá) tou svou hlavou kroutí dál. Měřítka společenské spravedlnosti jsou relativní, však je také na svět přivedli lidé, a v domnění, aby společnost fungovala, nenastal chaos a ovečky se v klidu pásly, jsme za své přijali soupis tvrzení, která prapodivně spletitou řečí "jasně" vymezují, co správné je a co není. Mně rozum říká, že výše oficiálně vyměřené škody hraje roli minimální – vždyť došlo k násilí, loupeži, hrubému vyhrožování… To, že auto ukradli s tím, že ho vlastně ukrást nechtěli a pak zato dostali "slevu" na výši trestu, mi asociativně přivádí na mysl díla z per absurdních dramatiků.