Už téměř dvě desítky let stojí v čele olomouckého U-klubu muž, který by se dal právem označit titulem průkopníka československé (!) klubové scény. Tím mužem je Leo Friedl, absolvent ostravské konzervatoře v oboru housle. Svou lásku ke kultuře dávno povýšil na zaměstnání, které v Olomouci zanechává trvalé stopy. Takové defilé slavných jmen, jaké má na kontě U-klub nikde jinde v Olomouci ani okolí nenajdete. V nové sezoně tato tradice pokračuje, prozrazuje Leo Friedl v našem rozhovoru.

Když se řekne U-klub, automaticky se mi vybavíte vy. Jak dlouho už stojíte v jeho čele?

V květnu to bude dvacet let. Začalo to tak, že moje maminka objevila v novinách inzerát, že univerzita přijme pracovníka na klubovou činnost. V té době jsem lehce odpočíval v okresním stavebním podniku, kde jsem měl klidné místo manipulačního dělníka a bylo mi tam nesmírně dobře. Byl to takový ten model „čistá hlava“, jezdil jsem na kole, četl jsem si noviny, byl jsem bez stresu, měl jsem pravidelnou stravu... (směje se) Pro absolventa kozervatoře to je sice neobvyklé zaměstnání, ale já jsem si to užíval.


Nicméně jste na ten inzerát odpověděl a nastoupil jako vedoucí U-klubu...

U-klub vznikl jako jakýsi protipól S-klubu, který měli v rukou svazáci. Univerzita chtěla být nezávislá a tak v budově, kde měla být původně menza, vznikl nový klub. Na rozdíl od „eska“ ho ale vedli jenom študáci a to byl právě důvod, proč univerzita potřebovala, aby se klubu chopil někdo jako vedoucí. Do té doby se tu děly neskutečné věci.


Neskutečné?

Třeba někdo někdy pozval kapelu, pak se na to zapomnělo a kapela přijela, jenomže klub byl zamčený. Ten, kdo kapelu domluvil už tu mezitím třeba ani nepracoval. Proto chtěla univerzita někoho, kdo by odborně ošetřil, aby se toto už nestávalo. Samozřejmě, že univerzitní svazáci ze mě chtěli udělat udělat hlídacího psa, ale to se jim nepovedlo, protože jsem byl od začátku se studenty na jedné lodi. Byl jsem sice neustále na koberečku, protože studenti vždycky byli „anti“ a i dnes samozřejmě jsou, ale měl jsem to štěstí, že brzy přišla revoluce…


Narazil jste třeba i na to, že jste pozval někoho, kdo zrovna u režimu nebyl v oblibě?

Asi 15. listopadu 1989 probíhal druhý ročník Folkového dne na hale UP, kde jsem figuroval jako hlavní pořadatel. Přišli za mnou študáci a prosili mě, aby mohl vystoupit Karel Plíhal, který tehdy moc vystupovat nemohl. Já jsem to dovolil. Kdyby nebyl 17. listopad, tak bych tu asi skončil, protože Plíhal se zrovna vracel z Poznaně, kde se potkal s Karlem Krylem a na pódiu tlumočil do mikrofonu Krylův vzkaz: „Karel Kryl vám vzkazuje, že máte dělat všechno proto, aby tady do roka a do dne mohl vystoupit on sám,“ což byla vlastně taková nepřímá výzva k provedení revoluce.

O pár týdnů později potom Kryl skutečně v hale UP vystoupil. Z té doby je i jeho vzácný podpis, který je na zdi nad východem z U-klubu?

To se vsadili dva členové stávkového výboru, že Kryla dotáhnou do „učka“. Sice tu nehrál, ale podařilo se jim ho sem skutečně přivést, u vchodu mu podstrčili stůl a donutili ho na něj vylézt a podepsat se na zeď. Je to teď takový náš patron...


Co se stalo s klubem po revoluci?

Chopila se ho Stavovská unie studentů. Pod ní klub fungoval deset let, než se z unie stala černá díra na peníze. Potom od ní dala ruce pryč i univerzita. Pak nastal takový okamžik co dál... Byly tři varianty, buď jsem se na to mohl vykašlat, což se mi nechtělo, protože v tom byl kus mého života, nebo jsem se mohl stát zaměstnancem Správy kolejí a menz, která je majitelem budovy klubu a nebo to zkusit jako soukromník, což jsem i přes obavy nakonec zkusil a dělám to dodnes.


Zpět k současnosti. Jak je to s U-klubem dnes?

Zájem je čím dál tím větší. Začínají být velké problémy s termíny, klidně si troufneme dvě až tři akce denně, probíhají tu taneční kurzy, diskotéky, přednášky, představení pro děti a večer samozřejmě koncerty.


A neplánoval jste nebo neplánujete nějakou větší přestavbu? Přece jen vypadá „učko“ už léta pořád stejně…

A tom je právě jeho kouzlo. To „U“ v názvu není jen „univerzitní“, ale taky „univerzální“. Kdybych natřel stěny na černo, těžko tu můžu potom dělat představení pro mateřské školy nebo nějaký folk. U-klub má atmosféru tak, jak je. Kromě toho je budova majetkem Správy kolejí a z titulu podnájemce investovat velké finanční prostředky v "cizí" budově je nesmysl.

Za těch dvacet let se najde asi málo jmen klubové scény, která by se někdy v programu U-klubu neobjevila. Na koho vzpomínáte nejraději?

Největším úspěchem bylo asi to, že si v roce 1994 Jaromír Nohavica vybral náš klub k natáčení alba Tři čuníci, které mělo obrovský úspěch a funguje dodneška. I můj malý syn si ho v autě už brouká...
Moc rád vzpomínám třeba na kapelu Mňága a žďorp, která tu hraje pravidelně od svých začátků.


Podle čeho děláte dramaturgii? Ohlížíte se třeba na to, jestli se vaše akce nekryjí s něčím jiným?

Samozřejmě. Když vím, že je ve stejný den velký rockový koncert ve Sportovní hale, tak nemůžu nasadit nějaký bigbít. Člověk občas musí uhnout, ale to neznamená, že bych utíkal z boje. Nemá ale cenu jít hlavou proti zdi. Samozřejmě, že se to občas nepodaří a sejdou se třeba dvě nebo tři podobně zaměřené akce, ale tomu se někdy nedá zabránit.


Koncerty v U-klubu mají ale nezaměnitelnou atmosféru...

To slyším ze všech stran a těší mě to. Jsem rád, že si lidé uvědomují, že megakoncerty ve Sportovní hale nemají nic společného třeba s J.A.R. V „učku“. Klubová scéna je prostě něco úplně jiného, než poslouchat muziku o Vánocích před radnicí s klobásou a svařákem v ruce. A to nejen umělecky, ale třeba i zvukově.


Sledujete novinky a objevy na současné scéně? A troufnete si risknout vystoupení nějaké méně známé kapely?

Experimentovat nemůžeme, protože na to nemáme finanční zdroje, ale snažím se mít přehled. Pro mě je ideální, když kapela nejdřív vystoupí na nějaké festivalové přehlídce jako je Gaudeamus a podobně, kde si získá posluchače, kterým pak není líto obětovat pár korun za lístek... Takhle jsme třeba pozvali kapelu Hm... z Prahy, která má v Olomouci velmi početné publikum. Hm... sem jezdí pravidelně už mnoho let.


Máte před sebou nabitou sezonu...

Do konce roku přijedou skutečně špičky: Hudba Praha, Sto zvířat, Tata bojs, Vypsaná fiXa...


A na co se těšíte nejvíc?

Nejvíc asi na Tata bojs. A taky jsem se rozhodl po obrovském úspěchu udělat znovu Radůzu v Redutě. Měl jsem z toho sálu trochu strach, ale Radůza dokázala vytvořit úžasnou atmosféru a tak se těším na opakování příští rok.

Nezbývá, než popřát mnoho úspěchů a poděkovat za příjemný rozhovor.