Dílo předního českého legionáře Františka Langera se po dlouhých letech vrací do Olomouce. Nový kousek Moravského divadla nastudoval hostující režisér Štěpán Pácl, dvojnásobný držitel Ceny Alfréda Radoka v kategorii Talent roku. Hra Periferie v sobě snoubí silný námět, velké herecké příležitosti a kabaretní formu. Inscenace měla premiéru v pátek 18. ledna.

Přesto, že dílo Františka Langera patří v zahraničí k hojně uváděné klasice, v českém prostředí je spíše opomíjeno. Dílo Periferie se do Olomouce vrací po více jak třiceti letech. A výběr dramaturgie se ukazuje jako skvělý tah.
Hra Periferie nepatří zrovna k veselým kouskům. Otázky smrti, lidského svědomí, viny a trestu podněcují spíše k zamyšlení než k zábavě. Přestože hra působí smutně až depresivně, najdou se zde i místa, kdy se divák neubrání smíchu. Hra v sobě spojuje vážné téma s kabaretními prvky, atraktivními tanečními čísly i groteskní momenty.

Inscenace je velmi fyzicky náročná pro herce. Představitelé hlavních rolí téměř po celou dobu neopouštějí jeviště a navíc ještě tančí. Sázka na Ivana Dejmala i Terezu Richtrovou se však vyplatila. Herci se dokázali dokonale vžít do jejich rolí a bravurně zvládli i ne zrovna jednoduché taneční figury se spoustou zvedaček. Výrazné byly i další postavy. S ironií sobě vlastní ztvárnil ředitele baru Jaroslav Krejčí, postavu Annina milence skvěle zahrál Roman Vencl a vynikající byla i Lenka Kočišová jako vdova po zesnulém manželovi nebo Vojtěch Lipina jako jeden z Franciho kamarádů, který po celou dobu nevypadl z role a představení odkulhal. Celým představením provází Petr Kubes jakožto vypravěč. Kabaretní provedení, které by na jiném herci mohlo působit nepatřičně, bylo v Kubesově podání přirozené a do děje naprosto zapadalo. Velké herecké příležitosti tak rozhodně nebyly promrhány.

Inscenaci podtrhuje krásná hudba, která připomíná kabarety třicátých let. Pochází z dílny Jakuba Kudláče a je psaná pro šestičlenný orchestr ve složení harfa, trombón, klavír, housle, kontrabas a bicí. Soubor vidíme v nezvykle otevřené pravé části orchestřiště. Vážný charakter představení dodává také souhra světel, zejména pak efekt poblikávajících pouličních lamp. Na první pohled jednoduchá scéna, která se skládá pouze z laviček a zadní stěny navzájem propojených papírů, je funkčně využita a ke konci bude divák překvapen její proměnou.
Jediným negativem je přílišná délka představení. Jinak je však olomoucká Periferie skvělým divadelním počinem a má šanci se stát hitem sezony.