Reklama

Neděle 25. července 2021, svátek má Jakub, venku je 23.1 °C

Ladislav Vitoul: Z rodinné vápenky udělal baťovský podnik

LIGA ÚSPĚŠNÝCH

9.6.2021

Jan Procházka

Vápenka Vitoul a její současný ředitel Ladislav Vitoul. Nelze se bavit o firmě a nezmínit jejího majitele. A nelze se bavit o Ladislavu Vitoulovi, aniž by přišla řeč na vápenku. Unikátní podnik patří jeho rodině už třetí generaci a už nyní se na převzetí chystá čtvrtá. Seznamte se s firmou, jaká v Česku nemá obdoby. A s jejím ředitelem, jehož život by vydal na román.

Další díl našeho seriálu o úspěšných průmyslových podnicích z regionu bude úplně jiný než všechny předešlé a (troufám si tvrdit) následující. Společně s ředitelem Okresní hospodářské komory Olomouc Radimem Kašparem jsme vyrazili do Vápenky Vitoul za jejím majitelem a ředitelem Ladislavem Vitoulem. Kdo se s tímto mužem někdy setkal, jistě mi dá za pravdu, že na společně strávené chvíle bude vzpomínat hodně dlouho. Když přijedete do Měrotína, kde vápenka sídlí už od počátku minulého století, vstoupíte do ředitelské vily, kde se nejen úřaduje, ale i bydlí, jako by na vás dýchl duch první republiky. Na stole chleby s tvarůžkem, domácí slivovice ze sadu nad lomem a hlavně sám pan ředitel, jehož život by vydal na knihu. Chápejte, tohle se nedá vyřešit “obyčejným” článkem o pár odstavcích. Po pár řádcích vám totiž bude jasné, že jeho život je s rodinnou firmou tak propojen, že prostě nejde psát jen o jednom či druhém. Navíc bych k vám rád přenesl alespoň trochu z atmosféry návštěvy, na kterou, ano, budu dlouho vzpomínat. Dovolím si tedy v tomto textu použít trochu jiný formát a nechám pana Vitoula hovořit převážně v první osobě a jen občas si dovolím tok hovoru usměrnit otázkou...

Ladislav Vitoul.

Foto: Jan Procházka

Dost silně pochybuji, že bychom v Česku našli rodinnou firmu podobnou té vaší… Její historie sahá do počátku minulého století, tak vyprávějte.
Nejprve si ale musíme připít. 

Jakožto dnešní řidič trochu závistivě přihlížím obřadu, který se zde odehrává. Je výborná, potvrzuje záhy Radim Kašpar a následuje krátký výklad o původu nápoje. 

Tak vy se budete ptát? Nebo mám začít já?

Začněte, my budeme spíš poslouchat….
Můj dědeček Josef Vitoul se narodil tady v Měrotíně a byl nejstarší ze sedmi dětí. Řeknu to rodově sobecky: asi taky sebral nejvíc rozumu. Všiml si, že ve skalách bouchají chlapi do kamene a pálí z toho vápno. Napadlo ho, že by se to dalo dělat profesionálně, že by tu mohla vzniknout manufaktura. Tak někdy kolem roku 1910 nasedl na vlak, vzal s sebou kolo a odjel do Německa. Tři měsíce jezdil po vápenkách a zjišťoval, jak by se to dalo dělat. Když se vrátil, nechal tu pod kopcem provést geologický průzkum a zjistil, že tu jsou ideální podmínky pro pálení vápna. Z jeho krasopisně psaných poznámek vím, že na jaře 1913 začal stavět pec. Protože přesné datum nevíme, datujeme vznik společnosti k 19. březnu, kdy má Josef svátek. Každý rok to slavíme, ale o tom asi později…

Firma, která od počátku nesla naše rodové jméno Vitoul, začala tedy pálit vápno. Zase se mohu odkázat na dědečkovy zápisky, pracovalo tu tehdy asi 240 lidí z okolních vesnic. 

Děda byl hodně důmyslný. Například postavili speciální dvoukolejku pro dvě soupravy o osmi vagónech. Nahoře v lomu je chlapi naplnili a poslali dolů. Byly těžké, takže vlastní vahou zvládly vytáhnout druhou prázdnou soupravu nahoru. 

To zní hodně důmyslně. Trochu mi to připomíná Cimrmanův výtah pro horníky…
No a přitom to bylo tak jednoduché a laciné, že? (smích) Ale děda byl vůbec průkopník. Vápno prodával v kádích, jezdil na povoze po okolí a vykřikoval “Vápno Vitoul Měrotín!” Samozřejmě, že všechno hned prodal. Můžu malou odbočku?

Vy jste tu vypravěč!
Víte, dneska to dělá třeba Ferrati, že prodává auta, která ještě nemá vyrobené. Ale můj dědeček, to byl první manažer, od kterého se to všichni ti další naučili. (smích) On totiž při těch cestách prodal pochopitelně mnohem víc vápna, než měl v těch kádích. Ještě nebylo vyrobené a už bylo prodané…

Dědeček se oženil s mou babičkou a v roce 1924 postavili tuhle vilu, ve které sedíme. A rodová tradice pokračuje. Můj otec Ladislav byl nejstarší ze tří dětí. Studoval reálku v Litovli, byl sportovně založený, lítal dokonce i ve větroni, ale taky krásně hrál na housle a zpíval. Ale byl to syn továrníka, počítalo se s ním, že firmu převezme. To se stalo v roce 1936, kdy už kromě pálení vápna fabrika vyráběla i hnojiva a později i omítky. Já ale musím zase udělat odbočku.

Načež se pan Vitoul odmlčí a volá na svou ženu “Jůlinko, mohla bys nám znovu nalít?” Když usměvavá paní Vitoulová odchází, natočí se k nám pan Vitoul spiklenecky a naoko šeptem, ale přece tak, aby to slyšela, prozradí: “Ona se jmenuje Jitka, ale já si s ní připadám jako Romeo, tak jí říkám Jůlinko…” 

Musím vám totiž nejdřív říct o svojí mamince, abyste to celé pochopili, vlastně i to, jak jsem se tu ocitl já. Narodila se v roce 1924. Její tatínek, můj druhý dědeček, se jmenoval František Benčík a pocházel z Uherského Brodu. Byl ekonom a pracoval v Brně v bance. V jeho čtyřiadvaceti ho poslali do Olomouce, aby tu založil filiálku. Což se stalo, dodnes stojí na třídě Svobody, dnes je v ní Komerční banka. Jako ředitel tam pracoval až do šedesátých let. Maminka studovala Slovanské gymnázium, maturovala v červnu 1943, za války. A vypadalo to, že ji po ukončení školy čeká totální nasazení v Německu. A tady se naše rody protnuly. Oba moji dědečkové se totiž znali z Rotary klubu. Slovo dalo slovo, já mám syna, ty dceru… Tak se rotariáni otcové dohodli a v září byla svatba. Sestra se narodila v červenci 1944, já o rok později v prosinci.

První reklamní plakát vápenky.

Foto: archiv Ladislava Vitoula

Vy jste se narodil taky tady, v Měrotíně?
Ano. Vidíte, vila je velká. Bydleli jsme tu všichni společně. Jenomže pak přišel únor 1948, fabrika byla znárodněna a přiřazena pod Hranické cementárny, národní podnik. Nás tu ale nechali, otec mohl dál dělat ředitele, nebo spíše, jak se tehdy říkalo, národního správce. Podnik mu sice nepatřil, ale dál ho mohl vést. My se sestrou jsme tu chodili do Měrotína na základní školu, bylo to hezké dětství.

Jenže netrvalo dlouho…
Bohužel. V roce 1953 nám bylo oznámeno, že se musíme okamžitě sbalit a vystěhovat. Bylo to opravdu ze dne na den. Najednou jsme všichni seděli na povozu a mířili do Olomouce k rodičům mé maminky. Benčíkovi měli krásný byt na náměstí, ve třetím patře nad restaurací Matěj. Ale jak to tehdy chodilo, krátce po Únoru ho nejprve zmenšili na polovinu a když jsme se tam přistěhovali my všichni, tak z něj zůstala čtvrtina. Děda Vitoul s babičkou tam už dožili. Z nás, vesnických dětí se staly najednou děti městské. Chodili jsme na základní školu na Komenku. Oba jsme potom chtěli studovat, ale měli jsme ve vínku špatný původ. Já udělal zkoušky na gymnázium, ale nevzali mě. Sestra na tom byla podobně. 

Naštěstí maminka objevila Všeobecně vzdělávací školu ve Šternberku. Tam, aby naplnili třídu aspoň patnácti studenty, museli brát i takové případy, jako jsem byl já. Takže jsem měl za spolužáky samé špatné původy, třeba dceru právníka nebo ředitele kina… Ale nebyla to špatná škola a navíc jsme každý čtvrtek chodili na praxi do Chromotechny, což byla výroba hodinek. takže jsme pak k maturitě dostali i výuční list v oboru hodinář. A já hodinky miluju dodnes, i když už s nimi nic moc nedělám.

Po maturitě jsem pochopitelně chtěl jít na vysokou školu. Ale historie se opakuje. Přijímačky jsem zvládl, ale oni nezvládli můj původ a tak jsem byl “pro velký počet uchazečů” nepřijat. 

Nakonec jsem se dostal na nástavbu chemické průmyslovky do Gottwaldova, obor zpracování kaučuku a umělých hmot. Takže jsem se po dvou letech stal odborníkem na výrobu pneumatik… Vy si ale vůbec neberete občerstvení! 

Vyrávění je na chvíli přerušeno, než se všichni zakousneme do výborných tvarůžkových chlebů. Mimochodem, nejsou tak úplně tradiční, jsou obalené v tajné Vitoul směsi koření, a bohatě zalité majonézou. Zdá se to neobvyklé, ale je to naprosto výtečné. Během návštěvy jich sníme nepočítaně.

Pokud dobře počítám, jsme někde kolem roku 1965. Byl jste hodinář i odborník na pneumatiky, co přišlo dál?
Zavolala strana a vláda. Musel jsem na vojnu. Jako chemik jsem nastoupil do 103. praporu chemické ochrany v Červené Vodě u Králík. Tam jsem byl dva roky, vybrali mě do poddůstojnické školy… To byl rok 1968. SLužba mi měla skončit v říjnu. Ta doba byla docela uvolněná, začínalo se oteplovat. A já chtěl pořád jít studovat na vysokou školu, což ale pořád nebylo možné. Ale naskytla se jiná možnost. Vojenská akademie. Řekl jsem si, že proč ne, nic jiného by mě stejně vystudovat nenechali. Tak jsem 20. srpna 1968 dělal v Brně příjímačky. 

Tomu říkám načasování…
No, kdo to mohl tušit. O pár dnů později by asi všechno bylo jinak. Nicméně jsem absolvoval zkoušky a druhý den jsem se vracel k útvaru. Kdybych vám měl popisovat tu cestu z Brna do Králík, to by vám ani ten diktafon nestačil. 

Nicméně, byl jsem přijat, ale ne na chemii, kam jsem chtěl. Přidělili mě na Vojenskou akademii Antonína Zápotockého do Vyškova. To bylo pozemní vojsko, konkrétně obor tankový a motostřelecký.

Měl jsem oproti klukům, co šli z civilu, náskok, už v prváku jsem dostal podporučíka a v roce 1972 jsem končil jako poručík inženýr a byl připravený nastoupit, kam mě nasadí. Tak vlastně začala moje vojenská kariéra.

Povídejte dál. Tuhle etapu rozhodně nemůžeme vynechat. 
Nejprve jsem nastoupil do Kašperských hor, kde jsme takzvaně kryli státní hranici. Byli jsme na výspě Varšavské smlouvy! Ti, kteří odráželi nápor kapitalismu! (smích) No, hlavně jsem se tam ale naučil kázni a pořádku. 

Nechci to rozpitvávat, po různých funkcích jsem šel znovu do akademie, tentokrát do Brna, pak jsem dělal velitele praporu, náčelníka štábu v Tachově, velel jsem pluku v Boru u Tachova pod Rozvadovem, pak jsem byl na operačním oddělení v Příbrami…

Rodina Josefa Vitoula. Nejstarší z dětí je Ladislav, otec současného ředitele.

Vjezd do vápenky s vilou majitelů kolem roku 1930.

Já jsem ale někde slyšel, že jste jeden čas i učil…
To máte pravdu. Dostal jsem se i na fakultu tělesné výchovy a sportu, kde potřebovali vychovat vojenské tělocvikáře. Víte, armáda měla školy pro všechny druhy profesí kromě právníků a tělocvikářů. To museli jít vojáci na civilní školy. Takže při fakultě byl vojenský obor, kam chodili vojáci zároveň s civily. Celý ročník jsem přivedl až k promoci. A právě odtamtud jsem se dostal na generální štáb na správu zahraničních vztahů. 

A pak přišel rok 1980. Tehdy bylo potřeba vyslat dva lidi do OSN. MInistr tehdy vydal rozkaz, protože všechno se tehdy řešilo rozkazem, aby se vhodní uchazeči přihlásili. Tak jsem se přihlásil. Bylo nás celkem 600! PO zdravotních prohlídkách zůstala polovina, v dalším týdnu nás rozdělili po padesátkách a každý den vybrali jednoho. Pak nás bylo šest. Poslali nás na americkou ambasádu a tam jsme prodělávali speciální testy. Nic podobného jsem do té doby nezažil. Dávali nám třeba otázky jako: “Venku prší a vy se chystáte jít ven do práce. Půjdete, vezmete si deštník. Půjdete, vezmete si kabát. Půjdete, nevezmete si nic. Zůstanete doma.” Takových otázek bylo na čtyři hodiny! V dalším bloku se opakovalo třeba jestli máte rádi vodu, jestli je vám příjemné, když na vás prší… Prostě to bylo udělané tak, že se to nedalo oblafnout… A pak vyhodnotili, jakou máte psychiku. No a mě a ještě jednoho vybrali.

Takže jste ze socialistického Československa najednou mohl ven na západ. A ještě k tomu v uniformě…
No na západ. Vyjeli jsme přes Rakousko do Švýcarska, ale pak nás přidělili do skupiny šestnácti národností, která se měla zabývat problematikou arabského světa. Takže žádná kancelář v New Yorku, poslali nás do Saudské Arábie a Iráku. 

Pak se začalo schylovat k Válce v Zálivu a to bylo opravdu hodně zlé. Čtyři roky jsem se nedostal domů. A mezitím tady proběhla revoluce.

Jitka a Ladislav Vitoulovi.

Foto: Jan Procházka

Tuším, že se brzy vrátíme do Měrotína.
Tušíte správně, ale my si musíme dát panáčka, viďte pane řediteli? Jůlinko…

Následuje opět nalévání a opěvování paní Vitoulové. “Škoda, že si nemůžeš dát,” lituje mě kolega Kašpar, načež pan Vitoul praví: “Já vám říkal, že si máte zajistit odvoz, takhle máte tu návštěvu jen poloviční.” Tak příště.  A po přípitku pokračuje ve vypravování, ví přesně, kde skončil.

V únoru 1992 jsem dostal měsíc dovolené. Už předtím vydal prezident Havel zákon o restituci a můj táta, tehdy pětaosmdesátiletý, požádal o navrácení firmy. Společně se sestrou, která tehdy pracovala v Klementinu, začali chystat všechny potřebné doklady. A měli jsme štěstí. Firma Italcementi tehdy projevila zájem o privatizaci Hranických cementáren. Ale chtěli jen ten hlavní podnik, satelity jako jsme byli my, o ty neměli zájem. Takže to proběhlo poměrně rychle.

Já o tom tehdy ale moc nevěděl. Dařilo se mi domů telefonovat tak jednou týdně a to byly vždycky jen tak dvě minuty, za tu dobu si toho moc nesdělíte. 25. února 1992 jsem přijel sem do Měrotína, do fabriky, která už byla opět naše. Prošli jsme se tu s tátou a já mu druhý den večer říkám, že ráno odjíždím do Prahy a pak zpátky do Bagdádu. Měl jsem tam dům, přijel jsem na dovolenou jen s taškou s oblečením a pár fotkami. 

A tehdy mě táta zastavil. Kdo jiný by měl tu fabriku řídit, než ty? Mě to dost vyděsilo. Vždyť já nepoznám cement od vápna! Já jsem voják. Táta přinesl litrovou láhev Müller Thurgau, vidím, jak sedíme naproti sobě, vykládáme si. Dopadlo to tak, že ve mě nakonec probudil geny. Do Prahy jsem tedy odjel a hned se nahlásil k ministru obrany. Tím byl tehdy Luboš Dobrovský, první civilista v tom úřadě. No, moc toho o mě asi nevěděl, ale nakonec jsme si povídali asi dvě hodiny. Já sám nebyl přesvědčen. ale musel jsem přesvědčit jeho, aby mě propustil z armády. A on to udělal. Bylo to snad jedinkrát za historii armády, když pominu kázeňské důvody, kdy byl někdo za dvě hodiny v civilu. Do Iráku jsem se už nevrátil, co jsem měl, to tam všechno zůstalo.

A tehdy se z vás stal ředitel vápenky.
Ano. Táta mě do té role delegoval, tak jsem už nemohl couvnout. Ale postavil jsem se k tomu po vojensku. Jinak to ani neumím. Pracovalo tu tehdy sto čtyřicet lidí. A já si dva týdny monitoroval každého z nich. Zjistil jsem, jak to tu chodí, odbory, ROH, strana, vesnice… Do toho zaměstnanci z vesnice pořád potřebují nějaké nářadí, takže tu v zámečnické dílně věčně někdo svařoval rýče a opravoval si lecos, prostě si z toho udělali dílnu, kde jsou zadarmo nástroje i materiál... Tak jsem se rozhodl a všem zaměstnancům do jednoho jsem dal výpovědi. Polovinu jsem pak druhý den vzal zpět. 

To bylo asi hodně tvrdé. Teď vás naopak srovnávají s Baťou, jak se o své lidi staráte...
No v tom Zlíně, respektive tehdy Gottwaldově to začalo. Učili nás tam ještě Baťou vychovaní učitelé. Ti brali jako naprostou samozřejmost, že všechno začíná u pořádku a u toho, že když má někdo řídící funkci, musí té práci, kterou chce po podřízených, především rozumět. 

Tehdy na začátku jsem okamžitě zrušil odbory. Nechci, aby proti mě na poradě seděl odborář a říkal mi, že v zimě chtějí zaměstnanci teplé boty a čaj a v létě trika s krátkým rukávem… To je přece v mém zájmu! Já jsem tu největší odborář! Vy dostanete všechno. To jsem slíbil zaměstnancům. 

Takže když přijeli odboráři z kraje na první schůzi, všichni zaměstnanci zvedli ruku a bylo to. Odboráři se otočili a odjeli. Ani chlebíčky nesnědli. (smích)

Asi jste zaměstnance přesvědčil…
Když se nám bude všem dařit, tak budeme všichni jezdit na Kanárské ostrovy. To jsem jim řekl v devadesátém druhém roce. Ale taky jsem jim vysbětlil, že nemůžou přijít do dílny a tam si něco sami udělat. To je jako bych přišel k tobě domů, vzal si pánvičku, ze špajzu si vytáhl vajíčka a kus špeku, snědl to, špinavý rendlík hodil do dřezu a odešel. Takhle ty přijdeš, vezmeš si moji pájku, moje dráty, napájíš si to, okuje tam necháš… Tohle ne.  Rozumím, že to potřebuješ. Já ti to dám, ale zaplatíš třeba padesát, sto korun, uděláme fond a z toho fondu něco koupíme… No a tohle všechno začalo fungovat.

Když jsem tu začínal, dělali jsme nějakých šedesát tisíc tun ročně. Po půl roce jsem počet lidí stáhl na čtyřicet. Dnes je nás tu třicet a děláme sto tisíc tun ročně.

Došlo na ty Kanáry?
Kdyby Kanáry… Na tři léta jsem třeba pronajal dům v Pule, kde se na deset až dvanáct dní vystřídali všichni zaměstnanci se s svými rodinami. Bylo mi jedno, jestli s sebou vzal třeba ještě babičku. Prostě dostal pokoj s kuchyní. Přistavil se autobus, zavezli jsme je tam a měli to s polopenzí. Akorát zmrzlinu na pláži si museli kupovat sami.

V roce 1992 po navrácení vápenky rodině Vitoulových. Na snímku oba Ladislavové.

Foto: archiv Ladislava Vitoula

Vy jste vůbec vybudoval naprosto unikátní systém a definici rodinná firma jste asi dal úplně nový rozměr. 
Víte, dědeček zaměstnal lidi z okolí a ti pochopitelně stárli s ním. Pak přišel můj táta a s ním jejich synové. A tak to šlo dál, já teď zaměstnávám jejich potomky. Od každého současného  zaměstnance tu aspoň přes generaci už pracoval. Nebo alespoň jejich kráva pila z našeho potoka. Takže jsme tu opravdu taková rodina. Já třeba nikdy nemusel nikoho vyhodit. Od nás lidi většinou odchází dvěma způsoby: buď do důchodu nebo zemřou.

To máte takový čuch na lidi?
Mám. To síto na začátku je tvrdé. Ale když jím někdo projde, tak se na něj mohu spolehnout. První, co se ptám, jestli kouří. Pokud ano, rovnou se mohou otočit. Taky moc nebereme ženy, je to tvrdá chlapská práce. Potřebujeme být zdraví, z vojenského pohledu musíme mít každý kategorii A. I když se snažíme používat ochranné pomůcky, je tu prostě rachot a prach, takže je velká zátěž na sluch a plíce. Chodíme pravidelně na kontroly, zdraví je velmi důležité. Vzpomněl jsem si na jeden příběh.

Povídejte...
Firma General Motors kdysi vymyslela zajímavý experiment. Brzo ráno sebrala doma ředitele všech čtrnácti poboček, co tehdy měla. Překvapili je a odvezli někam na ostrov prakticky tak, jak byli. A pak do jejich poboček nastoupily komise a měsíc kontrolovaly, jak firma funguje. Pokud měl ředitel u sebe klíče od trezoru a nebyly náhradní, jejich problém… A tak dál. Pak se to podtrhlo a sečetlo. Když to dopadlo dobře, ředitel dostal odměnu a pobyt na ostrově měl jako dovolenou. Tam kde to nefungovalo, musel si ten výlet zaplatit a ještě ho vyhodili.

Já na tu kontrolu taky hodně dám. Když někam pošlu řidiče, zavolá mi, pane řediteli, dojel jsem, vyřídil, vracím se a jedu domů… Někdo něco opravuje, á to hotové, tak zavolá, že skončil a má další práci… 

Vidíte, že tu máme krásně uklizeno. Kluci třeba skončí navážku a kdy nemají další práci, prostě vezmou smeták a vidí, že se stromu padají šišky, tak to zametou. Vnímají to tu jako jejich vlastní, mají vztah.

Vy jste tu ale zavedl v dobrém smyslu vojenskou organizaci. Máte i uniformy…
K pořádku a systému patří i uniforma. My jsme horníci a ti mají uniformu stejně jako třeba nádražáci nebo pošťáci. Tady když v ní jdete po náměstí, připadáte si nepatřičně, ale v Příbrami nebo v Jáchymově, tam se nikdo za vámi nikdo ani neotočí, to ke koloritu těžebních organizací patří. My podléháme pod státní báňskou správu, jen jsme kategorie B, tedy povrchová těžba. Ale bezpečnost práce, zákony, předpisy, všechno pro nás platí stejně. Tak jsem přijal klasickou hornickou ostravskou uniformu. 

Ale tím to neskončilo. Celý život jsem jako voják měl radost, když jsem dostal nějaký metál… Tak jsem vymyslel řády za dobu služby u firmy. Po pět letech až do pětačtyřiceti. Můžu vám říct, že za tu dobu, co jsem tu, už čtyři lidi odcházeli do penze s nejvyšším řádem. To asi o té firmě něco svědčí.

Ale ještě něco to chtělo, symbol cti. Co jiného než zástava. Tak jsem nechal ušít zástavu. 

A scházela ještě hymna. Sám jsem naši vápenickou hymnu složil! Při všech našich slavnostních akcích ji zpíváme, necháme přinést vlajku… Jsem na to pyšný.

Taky máte vlastní státní svátky…

V tu chvíli začne pan Vitoul před sebe vyskládávat malé kartičky, kapesní kalendáře, které začal vydávat, když se mu narodil syn. Je na nich budoucí pan ředitel ještě jako batole, na letošním už jako dospělý mladý muž. Z druhé strany jsou kromě klasických svátků vyznačeny i dny významné pro zaměstnance vápenky Vitoul.

V první řadě tu jsou výplatní termíny. Řeknu vám, že ani jednou se nestalo, že bychom výplatu poslali pozdě, nebo že by nepřišla. A pak tu jsou ty naše svátky. V únoru máme ples, letos měl být už dvacátý pátý, ale kvůli covidu bohužel nebyl. Tam bývá přesně 286 lidí. Je to jen pro zaměstnance, rodinné příslušníky a pozvané hosty. Osobně týden předtím řeším zasedací pořádek, každému vyberu místo osobně. Máme tam vojenskou kapelu a vždy nějakého významného hudebního hosta. Byl tu Gott, Pilarová, Rottrová… Samé těžké kalibry. 

Trvám ale nekompromisně na dodržení úrovně. My zaměstnanci v uniformě, ostatní pánové smoking, ctím samozřejmě každou další slavnostní uniformu. Dámy v dlouhých šatech. Stane se občas, že se tam někdo snaží dostat třeba v modrém saku nebo hnědých botách. Osobně takového člověka vyhodím. Úroveň prostě musí být. Jiný takový ples tu není.

Na plese oceníme dva nejlepší pracovníky. Jeden dostane na dvanáct dnů zájezd do nějaké exotické země. Letí business class do pětihvězdičkového hotelu all inclusive, dostane tisíc euro kapesného a navíc se mu to nezapočítá do dovolené. Pro druhého vyhlášeného máme poukaz do lázní pro dva. Za těch dvacet pět let si tohle vyzkoušeli prakticky všichni. Jak jste se ptal na ty Kanáry…

Chápu.
Druhý svátek máme 19. března, kdy slavíme výročí založení firmy. Pokud je kulaté, bývá to větší, jinak se sejdeme v kantýně. Tady udělujeme řády.

V srpnu jsme slavívali narozeniny budoucího ředitele, ale kluk už je dospělý, tak jsme z toho na jeho přání udělali sportovní den. Hrajeme pétanque O putovní pohár Ladislava III. Zabijeme dvě prasata, natočí se pivo, hraje hudba… Celý den se bavíme.

V září je celostátní Den horníků a v prosinci slavíme svátek svaté Barbory; to jdeme do kostela a vzdáme hold svatý Barborce. A poslední je státní svátek 18. prosince, kdy se slaví narozeniny pana ředitele. Dárky rozdávám já. Čtrnácté platy. 

Čtrnácté?
No, u vás to tak není? Třináctý plat dostávají naši lidé v červnu a čtrnáctý v hotovosti v obálce právě na moje narozeniny. Je to součet všech platů za celý rok děleno dvanácti. 

Už asi dvanáctý taky rok dávám zaměstnancům příspěvek na důchodové pojištění. První dva roky to bylo patnáct set a dnes je to už dva a půl tisíce korun. Minulý měsíc jeden člověk odcházel po čtyřiceti letech do důchodu a měl takhle naspořeno sedm set padesát tisíc. 

Považuji to za samozřejmost.

Ve vápence pracuje nyní třicet zaměstnanců. Ročně se tu vyrobí 100 tisíc tun vápna.

Foto: Jan Procházka

Kéž by tak uvažovali i jiní. Vy jste ale mecenášem nejen ke svým zaměstnancům…
Když se narodila moje maminka, děda Benčík dal babičce roční předplatné do lóže v Moravském divadle. Každý rok ho obnovovali. Pokračovali v tom moji rodiče a tuto tradici též ctím, divadlo miluju, pomáhám mu i jinak. Dnes tam máme zlatou destičku. 

I na vojně jsem vždycky pro vojáky organizoval nějakou kulturu. A když jsem se vrátil sem, vzpomněl jsem si na dědečka, který byl něco jako okresní hejtman hasičů. A jednotlivé vesnice pořádaly populární požární soutěže. Tak jsme založili Memoriál Josefa Vitoula. Postupně jsme se probojovali do vyšší a vyšší ligy a dnes už máme mezinárodní účast.

Taky sponzoruji mladečské fotbalové mužstvo, pár sportovců, cyklisty, ale třeba i handicapovaného košíkáře. Podporujeme Nové Zámky, kde se starají o postižené klienty, postavili jsme jim tam s kolegy z Rotary pec na pálení hliněných sošek. Taky pomáháme onkologicky nemocným, domovu seniorů v Lošticích, je toho hodně…

A taky jsme ve spolupráci s kulturním střediskem v litovli vymysleli koncerty v Mladečských jeskyních. Tam bývá úžasná atmosféra! A zase bych mohl jmenovat umělce jako Stivín, Korn, Štěpán Rak, Daniel Hůlka… Už to děláme asi dvacet let dvakrát do roka. A je krásné, že ten koncert skončí, já ty umělce a pár kamarádů pozvu k nám do kantýny a tam se kolikrát rozehřejí sliovací a střihnou ještě jeden koncert jen pro nás. (smích)

Něco vám k tomu mecenáštsví řeknu, můžu? Ne, nic neříkejte, já vím, že můžu. (smích) Zrovna jsem viděl sestříhané vystoupení Petra Kellnera, který v něm říkal, že pokud člověk má pocit, že sám má dost pro svůj život, měl by pomáhat někomu jinému. Zní to prostě, ale ne každý to tak má. My ano. Když sem dám před nás mísu řízků, tak vy sníte dva, já taky, pan ředitel komory tři, protože je to Valach, ale ty zbylé co? Proč bychom je nemohli dát ostatním? Máme dost. Nemusím mít na dvoře tryskové letadlo.

Ladislav Vitoul ukazuje certifikát, který ho označuje za oficiálního kulturního mecenáše. Pomáhá ale také sportovcům či zdravotně postiženým a nemocným.

Foto: Jan Procházka

Možná by stálo za představení, co tu vlastně ve vápence všechno děláte…
To je jednoduché, Navrtáme kámen, odstřelíme, podrtíme do třinácti druhů jemnosti od hrubé mouky až po pudr… A pak to pošleme zákazníkům. Dodáváme vlastně do čtyř oborů. Každého asi napadne stavebnictví. Nátěrové hmoty, omítky, ale taky se naše vápno míchá s afaltem a dělá se z nich filet, vrchní vrstva povrchů silnic. Musím vám říct historku…

Když jednu pracovně do Prahy, často se D1 po půlkách opravuje a každý nadává, jak je to špatné. Jedině já se raduju, protože vím, že při opravě šetří směs, dávají tam míň asfaltu a víc vápence. Takže za rok se to rozbije znovu, popraská to a já zase budu mít kšeft.  (smích)

No, dalším sektorem je gumárenský průmysl. To už ví málokdo, ale pneumatika, to jsou saze, korbit, dráty a vápenec. Třeba v pneumatice do traktoru je šedesát dva procent našeho kamene. Máte škodovku?

Hondu.
Ale pan ředitel Kašpar má škodovku a v ní gumové koberečky. Kdybyste měl škodovku i vy, tak v ní taky šlapete po našem vápenci. Jsme absolutně monopolní dodavatel pro Škodovku.

Rozhovor se na chvíli stočí úplně jinam, chleby s tvarůžky mizí a znovu se i připije.Není kam spěchat, to se mi tu líbí. “Ještě vám dlužím dva obory, kam dodáváme, já si to pamatuju,” ozve se pan Vitoul vzápětí. Mlčky přisvědčím, mám zrovna plnou pusu. “Ale kdybyste chtěl recept na to koření, v čem ty tvarůžky obalují, tak vám ho nedáme. Budete muset zase přijet, pokud vám to chutná…” usmívá se hostitel a plynule se vrací k tématu rozhovoru.

Uhličitan vápenatý je zásaditý, takže je to logicky to nejlepší hnojivo tam, kde je kyselá půda. Musím ale zase odbočit. 

Ve škole jsme se učili ten sedmiletý osevový systém: ječmen, žito, kukuřice, brambory, jetel, nic a zas dokola. Ale tady v okolí je každý rok jen kukuřice! A víte proč? Jak nám to práší z komína, tak jim to neustále hnojíme, půda je krásná a furt to nese. A mají to zadarmo… Ale my tam dáme lepší filtry a nebudou mít nic. (smích)

Taky se vápenec přidává do krmiv pro hospodářská zvířata. Už babičky schovávaly skořápky, aby je slepice nazobávaly a měly silné kosti a lepší vajíčka. Ve velkých chovech to nejde, takže se to míchá s nějakým lepidlem, barvou a udělají se granule. 

A poslední dobou dodáváme vápenec k odsiřování tepláren a elektráren. Když se něco spaluje, dají se tam filtry z uhličitanu vápenatého  a jak přes ně probublává ten smrad, tvoří se energosádrovec. A to je zase základní hmota na výrobu sádrokartonu.

S ředitelem Okresní hospodářské komory Radimem Kašparem u Zlatého Permona, putovní sochy, kterou báňská správa uděluje za bezpečnost práce. Vápenka Vitoul ho dostala třikrát za sebou a tak se pohár z putovního změnil v trvalý.

Foto: Jan Procházka

Vy jste už několikrát zmínil syna. Opravdu ho odmalička vychováváte jako následovníka?
V podstatě ano. A on s tím počítá. Nicméně, co si budeme povídat, věkem je to spíš můj vnuk. Potřebuje nejprve nabrat zkušenosti ve světě. Já mám dnes pětasedmdesát a půl. Nemůžu vám říct, že umřu přístí rok, nechtěl bych, rád bych tu pobyl ještě dlouho. Ale nevíte, to je pravda. Spousta zdravých lidí už tu není, jen za ten poslední šílený rok… Takže mým přímým nástupcem bude moje manželka. Ona se tomu trochu brání, ale já ji vtipně donutil si udělat titul MBA - tedy, musel jsem si tu báňskou vysokou školu dálkově vystudovat taky - ale manželka má ženský cit, velmi dobře se orientuje a určitě to zvládne skvěle. 

Když jste to nakousl, nemůžu se závěrem zeptat, jak jste zvládli dobu covidovou?
Já to vzal hrdinně na sebe! Aby byli všichni zdraví, víte? Manželka se o mě krásně starala a díky ní jsem to zvládl. Kromě mě onemocněl už jen jeden zaměstnanec. Oni většinou nepřijdou moc do kontaktu, u strojů jsou sami, navíc ty náhubky a podobné věci tu používáme jako samozřejmost kvůli prachu.

A ekonomicky?
Nadšení, fantastické, nadšení..! (smích) 

U nás se pracuje systémem krávy. Krávu vyženete na pastvu, ona se nažere, večer se vrátí lehne si a přes noc zpracovává. My ranní směnou nakrmíme stroje a odpoledne a v noci se to mele a zpracovává. Část lidí dělá od šesti do dvou, pak někteří od šesti do šesti. Loni v březnu byla Litovel označena za nejžhavější oblast a uzavřeli ji. My tam ale měli lidi! Ve čtyři hodiny ráno to zavřeli. Kluci co tu byli na noční šichtě věděli, že domů je pustí, ale ne ven. A ti co byli doma a chtěli do práce, ty nepustili. Zůstala nám tu třetina lidí a ty dva z Litovle jsme přesvědčili, aby tu zůstali, ubytovali jsme je, krmili… Čtrnáct dnů se točili na dvanáctihodinových směnách. Bylo to veliké nasazení, ale zvládli jsme to. Ale problém byl i s dopravou. Auta nepustili přes Litovel, muselo se to objíždět řes Loštice, vzrostly náklady… Ale jinak jsme se udrželi. Měli jsme produkci nižší asi o dvanáct procent, ale už zase jedeme normálně. S naším doktorem se pravidelně šťouráme do nosu a doufáme, že už to bude dobré...

Jak vidíte budoucnost?
Víte, my jsme dnes u nás už jediná česká vápenka ze sedmi, ty ostatní jsou v majetku zahraničních partnerů. A ten prapor neseme hrdě, což svědčí i o tom, že za posledních šest let patříme do žebříčku 100 nejvýznamnějších firem ČR, loni jsme byli na 43. místě. 

Také jsme od Státní báňské správy dostali třikrát za sebou putovní ocenění „Za dodržování bezpečnosti práce a kvality výrobku“ ve formě sochy Zlatého Permona. A tudíž i následně do trvalého držení. Vidím to dobře.