Sugestivní zpracování románu Alexandra Dumase do podoby baletní inscenace s použitím hudby Hectora Berlioze bylo vyhlíženo s velkým očekáváním. Jevištní dílo vzniklo jako umný kompilát z literárních a hudebních motivů, jež se k tématu více či méně (Berlioz) vázaly a jež byly propojeny a  dopracovány do svébytné podoby baletní inscenace.

Samotná Královna Margot je svým způsobem "světovou premiérou", což je termín, který hostující režisér a choreograf Libor Vaculík odmítá právě z toho důvodu, že jeho Královna Margot vznikla z jeho invence s použitím Berliozovy hudby. Vaculíkovi se nepodařilo umělecký projekt Královna Margot realizovat v Národním divadle Brno, olomoucký baletní soubor po zkušenostech z jeho hostování při uvádění Edith Piaf nabídku s nadšením uvítal.

Historický obraz boje o moc mezi katolíky a protestanty se ukázal být dostatečně otevřený pro individuální tragédie a byl uchopen a koncipován jako střet jakoby s otevřeným koncem. Tím si inscenace uchovala napětí a udržovala zaujetí diváka. Realizační tým byl ustaven s ohledem na charakter představení. Dominantní roli si v něm ponechal jako choreograf, režisér, scénograf a autor světelného designu Libor Vaculík. Další prostor zbyl pro návrháře kostýmů (Roman Šolc, j. h.), choreografa šermířských soubojů (Martin Tureček), hudebního experta (Michal Švihra, j.h.) a asistenty choreografa (Dana Krajevská, Jiří Sekanina).

Komplikovaný děj a vztahové propletence, které připravil postavám život, nemohou být divákovi zjevné. Neprůhlednější postavou se stala téměř démonická Kateřina Medicejská, matka královny Margot, kterou s nesmírnou dokonalostí vytvořila Lena Iliina. Jako intrikářka i úspěšná osnovatelka pletich královského kalibru dokázala vyjádřit zlo a rozvrácenost své povahy tak přesvědčivě, že pro Margot vymezila s výjimkou závěru spíše roli oběti. V Margot uchovala představitelka titulní role Renáta Mrózková hodně výzbroje ženského kalibru. Překypovala šarmem, ladností, intuicí, ale dokázala vyjádřit i rozhodnost a zoufalství, jež se nakonec ukazovalo jako všudypřítomné. Trojici žen dotvořila Lucie Martináková postavou přitažlivé milenky Jindřicha Navarrského, manžela Margot.
Silný dojem vytvořili v imaginárních rolích "katolického zla a protestantské nenávisti" Michaela Tsepeleva-Horká a Petr Horákovský. Výraznější příležitost k modelaci postavy dostal Ivo Jambor jako Lerac de la Mole (milenec Margot), Michal Klapetek jako manžel Margot (Jindřich Navarrský) a Dmitrij Savakov, vůdce katolíků. Další mužské postavy mají v Královně Margot spíše epizodický rozměr. Na poměrně nerozměrných vstupech bylo proto svízelné vytvořit nezaměnitelný způsob prezentace. Snadnější to měli členové baletu s profesní charakteristikou (Radek Vojtěch jako nájemný vrah Maurevel, hrobníci Pavel Brázda a Jaroslav Cenkl). Další se na scéně objevili hlavně pro to, aby přesvědčivě zemřeli.
Spoluúčinkující z řad členů baletního souboru, externistů a šermířů celkem pohotově pro sebe nacházeli prostor, kde nezanikli a přitom nepřekáželi.
Složitý propletenec ve své době neřešitelných společenských a individuálních kolizí byl Dumasem zobrazen velmi důmyslně v duchu romantismu, kterým je prostoupeno jak dílo spisovatele, tak i skladby Berliozovy. Obdivuhodné bylo v díle Berlioze objevit pro Královnu Margot přesvědčivé hudební paralely. Královna Margot je v Moravském divadle bezesporu kvalitní inscenací a pastvou pro oči.