V den zimního slunovratu, tj. v neděli 21. prosince se v Besedním sále Muzea umění Olomouc v Denisově ulici uskutečnilo nenápadné setkání tří olomouckých divadelníků se stovkou diváků a posluchačů, jež bylo publikováno pod názvem Zpíváme koledy. Připravila je operní pěvkyně Lea Vítková a jejími hosty byli herec Petr Kubes a korepetitorka zpěvohry Milada Jedličková.

Ona stovka koled chtivého obecenstva se rekrutovala z publika, které po léta vytvářelo specifické klima pro pravidelné a vytrvalé návraty letos zesnulé paní Jarmily Malendové do světa operetních pořadů.V nedělních pořadech našla tradice své pokračování. Kdo převzal štafetový kolík není nikdo jiný než Lea Vítková. Pořad Zpíváme koledy připravila tak, aby umocnila touhu po vánocích bílých. O těch se začalo zásluhou Petra Kubese zpívat hned z kraje. Petr Kubes nastartoval "kolední večer" skvělou povídkou z díla Stephena Leacocka, kanadského spisovatele narozeného v Anglii. Povídka se týkala dětských iluzí o Mikulášovi a „prozření“ literárního hrdiny. Pak se už až na několik drobností konferenciérského charakteru převážně zpívalo.

V hudební dramaturgii se zase projevila solidní informovanost obou dam. Časové rozpětí repertoáru obsáhlo konec renesance a začátek baroka dílem Adama Václava Michny z Otradovic a prošlo následnými obdobími až po současnost. Zvlášť zaujala lidová tvorba Valašska zastoupená koledami a pastorelami (rozuměj písněmi s pastýřskou tématikou), italskou koledou Glória, krásným výběrem z tvorby populárního kantora Jakuba Jany Ryby z přelomové doby mezi klasicismem a romantismem. Šňůra písní byla dvakrát přerušena slovesnými perlami v podobě německé poezie a adventní kapitolou z díla bratří Viléma a Aloise Mrštíkových Rok na vsi. Role recitátora se pokaždé ujal Petr Kubes, úlohu pěvkyně prakticky z rukou a z hrdla po celý večer nepustila Lea Vítková. Skromně se prezentující Milada Jedličková byla sloupem večera, bez něhož by se to prostě v Besedním sále neobešlo.
Večer vyústil do společného zpěvu koled. Přednesena jich byla dobrá desítka, ale role diváků byla dosti okrajová. Ani kulturnímu publikum asi není v životě do zpěvu, a tak spíše přibrukovalo než zpívalo. Na žádný špičkový smíšený sbor to nevypadalo, pocit nadšení z krásného večera tím ale u nikoho nebyl ani utlumen, natož potlačen.