Každý to zažil. Úmorné pochůzky po úřadech, otrávené obličeje pracovníků a beznaděj při pohledu na stohy papírů a nesrozumitelné dlouhé řádky psané miniaturním písmem. Je to zkrátka nezbytné zlo, které k životu patří asi stejně jako veš ke kožichu nebo jako čokoláda a sklenice plná mléka. Ale jak praví známý německý filozof – Co tě nezabije, to tě posílí. Tak vzhůru do posilovny plné lejster a komputerů a žádné hekání.

Březen, to je měsíc, kdy začínají kvést jarní kytičky, kdy raší pupence stromů a keřů, začínají zpívat ptáčci, nebo chcete-li také měsíc čtenářů. Na první pohled příjemná doba, zvláště pro milovníky přírody a hmyzu, jenž se nám tak pěkně v Olomouci vyrojil nejen na zahrádkách, ale i v písních opěvujících olomouckého autobusového hrdinu. Také je to krásná doba pro milovníky kultury. Městské galerie se začínají probouzet ze zimního spánku a zvou na nespočet výstav. Knihovna vyhlásila amnestii, na kterou čekali všichni hříšníci jako na spasení, a pro počestné čtenáře nabízí setkání s tvůrci jejich oblíbených knížek. Také je to však období, kdy se nezadržitelně blíží termín podání daňového přiznání a s tím spojené ono pochůzkování, lamentování a podrážděnost.
Tak jako studenti, nechávající si seminárky na poslední chvíli, tak i daňoví poplatníci mají na všechno času dost. Odkládání nepříjemného úkolu není nic nového pod sluncem. Zvlášť když se pojí s očekáváním, jak z vás úředníci zase udělají blbce. A je jedno, o jaký úřad se jedná. Stačí zážitek z dětství. Ve velké čekárně plné řvoucích kojenců, které není kam odložit, jsme čekali s rodiči, až na nás konečně přijde řada a budeme moci odevzdat žádost o příspěvek na dítě. Když jsme se konečně dostali ke stolečku k úřednici, která toho všeho na první pohled měla už taky po krk, s napětím jsme čekali, kdy přijde ten déšť urážek. A přišel. Nevyplněné políčko, s nímž jsme si zkrátka nevěděli rady, vyvolalo čekaný dešťový příval. "Vyplňuje se to stejně už deset let, venku čeká plno lidí," ozvalo se nepříjemným napěněným tónem z druhé strany stolu. Další problém nastal s doložením prázdninové brigády, kdy jsem se na chvíli zamyslela, abych mohla správně odpovědět té nekompromisně se tvářící fúrii. Když se jí nedostalo odpovědi ihned, zařvala: "Slečno, copak neumíte komunikovat?" A v podobném duchu se nesla celá schůzka. Příště už si asi rozmyslíte, jestli o těch pár drobných budete vůbec žádat. Možná že o to právě jde.
Všem, kteří musí podstupovat tohle martyrium, přeji co nejméně chybně vyplněných položek v nekonečných formulářích a štěstí na přístupné úředníky. Hlavně si při tom pochůzkování nezapomeňte uvědomit, že pomalu začíná jaro, a podívejte se kolem sebe na rozkvétající zahrádky. Snad vám to alespoň trochu vylepší náladu.