Říkejme jim třeba Kobylky. Noční můry pořadatelů vernisáží a akcí s banketem. Lovci soust. Prostě Kobylky. Jsou organizované, vědí, kde se co šustne, vědí kam za potravou, která je zdarma. A co je hlavní, nestydí se. Mezi novináři jsou tématem četných bizarních historek. O jednu takovou, ještě čerstvou, se rád rozdělím i s vámi.

Olomoucké přednádraží, čtvrtek 17. června, krátce po jedenácté hodině dopolední. Celý prostor září novotou, potentáti jsou slavnostně naladění. Mají důvod. Po deseti letech je hotova jedna z nejnáročnějších rekonstrukcí, jakou město zažilo. Cestující teď už budou proudit po předem daných drahách. Hezky ze spoje na spoj. Žádný chaos. Všechno je vyznačené, obří informační tabule se za chvíli rozsvítí a už nikdy nezhasne. Na novém prostranství stojí stan, v něm číšníci dokončují poslední přípravy před vypuknutím slavnostního rautu. Kromě pozvaných hodnostářů postávají kolem stanu i desítky občanů-voličů. Také je město pozvalo, aby přišli oslavit konec stavby. Vždyť pro koho jiného než pro obyčejné lidi se tak dlouho budovalo? To oni se tu deset let motali po staveništi. Potentáti tramvají ani autobusem nejezdí. (Většinou.)
Na pódiu hovoří primátor, hejtman, dav poslušně tleská a já mezi focením a zapisováním poznámek hledám úplně jiné tváře. Kobylky. A mezi lidmi, upřímně se radujícími, že deset let útrap doopravdy skončilo, skutečně vidím ty, kterým je nějaké přednádraží ukradené. Hladové Kobylky jsou tu.
Terminál je spuštěn, dozněly proslovy, ještě ve stanu krátká tiskovka pro novináře a pak už rautík pro všechny. Těší se i novináři, přece jen se blíží dvanáctá a žaludky, zvyklé na pravidelnou stravu, si žádají své. Kobylky však už zaútočily. Tiskový mluvčí radnice s napůl pobaveným, napůl omluvným výrazem vysvětluje, že tašky s připravenými tiskovými materiály někdo ukradl. Rozhlížím se. Kolem rautového stolu už se motají první Kobylky, zatím nesměle, číšníci je zatím zahánějí, jen sem tam nenechavá ruka vystřelí jako jazyk chameleona a chlebíček mizí. Igelitky s logem Skansky však Kobylky ani neschovávají. "Co bylo uvnitř?" ptám se kolegů. Prý blok, tisková zpráva a cédéčko s fotkami. Žádné cetky, volňásky nebo něco podobného. Vzpomínám si na tašky plné drahých dárků, které před časem na nějaké podobné akci pro novináře připravil kraj. Přišlo mi to jako zbytečné mrhání, nechápal jsem proč a za co nám cpou deštníky, turistické hůlky nebo vesty. Kobylkám to přišlo zbytečné taky. Z našich daní zpět do našich dlaní. Někteří kolegové se tehdy rozčilovali, já se smál.

To nic, vracím se do přítomnosti, tiskovou zprávu i fotky mi pošlou mailem a blok mám vlastní. A pak začne raut. Vzduchem zazní víření křídel. Všežravý mrak obsype stoly. Někteří nabírají na tácky, jiní se cpou přímo. Muž v pomačkaném obleku nosí plné tácky ven ze stanu, na lavičce čeká jeho manželka, která potraviny shrnuje do novinářské igelitky a vysílá lovce zpátky do vřavy. Žena v květovaných šatech s obřími slunečními brýlemi si cpe do pusy zároveň koláček a humrovou jednohubku. Muž se špinavýma rukama bere chlebíček, kousne do něj a vrátí ho zpátky. Holohlavý pán v tesilkách sahá holou rukou na smažící se řízky a dva vítězně vytahuje. Od budovy nádraží se opožděně blíží smečka místních bezdomovců. I na ty se dostane. My ostatní už ani nemáme hlad. Ale přejeme jim to.
Přejedené Kobylky vyklízejí bitevní pole, na ohlodaných mísách nezbývá ani kůrka citronu. Nabraly síly. Potřebují to víc než my. Jen doufám, že se jim cédéčko s fotkami rekonstrukce líbí. A že si dobře početly v tiskové zprávě. Vážně jim to přeju. Stejně jako turistické hůlky od hejtmana. Já se zatím při chůzi opírat nepotřebuji.