V úterý jsme vám nabídli pozvánku do jednoho poněkud netradiční podniku na území Olomouce. Obchůdek U Zeleného věnce společnosti Přirozenou cestou. Proč se k němu vracím? Nejspíš kvůli oné "přirozenosti“. Návštěva tohoto obchůdku mě totiž dovedla k zamyšlení. Dneska to bude poněkud vzpomínkové – také když ještě jednou zapátráte ve své paměti či našem zpravodajství, vzpomenete si, že jsme vám přinesli krátkou zprávu o naprosto nevšedním počinu – o hrdinech, označovaných jako šerpové, kteří však tentokrát hodlají nést značně nevšední náklad. Nálože jídla a pití vymění za živé pasažéry. Čtveřici handicapovaných, aby je donesli až na vrcholky hor. Odvaha na obou stranách. Jak často se vůbec handicapovaným něco takového nabídne? Jaké jsou vůbec jejich možnosti? Umožňujeme jim vůbec, aby si plnil své sny? Jenže další otázka zní – stojí o to vůbec? A jak souvisí projekt šerpů a olomoucký obchůdek?

Tohle je projekt z kategorie těch "naprosto neuvěřitelných“. Na zádech čtveřice šerpů zdolá čtyřlístek handicapovaných turistů nejnavštěvovanější vrchol Vysokých Tater – Rysy. Kvůli jejich postižení, jsou jim mnohé zážitky na rozdíl od pohyblivých spoluobčanů zapovězeny. Projekt Rysy 2014 jinak to má změnit. Tuto sobotu to začne – výprava se vydá na cestu, aby splnila nemožné a dobila vrchol.
Když si pustíte připojené video z loňského ročníku, možná i vás zaplaví vlna nefalšovaného obdivu, nebo spíš ohromení. Ano, možné je opravdu všechno a lidské síly skýtají mnohem větší možnosti, než by nás vůbec napadlo. Možná jsou tito šerpové nějací superlidé, ale možná jsou "jen“ obyčejnými lidmi, kteří jednoduše dělají, co umí. Jaký lepší chtít důkaz toho, že člověk je schopen dokázat a dosáhnout všeho, co si usmyslí. Stačí uvěřit, přesvědčit mozek, že všechny jeho rozumné důvody a námitky, proč by to tedy rozhodně nešlo! Taková šílenost! – jsou jen výmluvami. Jenže ono to jde a páni šerpové, říkající si Šikulové, nám všem skeptikům pěkně už vloni vytřeli zrak a teď o víkendu to mají v plánu znovu. Věřím, že na tomto místě mi mé patetické opěvování prominete. Jen si to video zapněte. Znám plno lidí, kterým nohy slouží, ale na vrchol by se sami nevyškrábali. Tohle by měli vidět, možná by je to přimělo se zamyslet, ne-li rovnou nakoplo.

A ačkoliv to vypadá, že handicapovaný pasažér se pouze nese, velký kus odvahy a vytrvalosti musí být i na jeho straně. A myslím, že mnoho takových handicapovaných není. Jak by mohlo, ani nehandicapovaných. Smutné se mi zdá to, že běžně v ulicích nebo jako pracující v obchodech, na úřadech či kdekoliv jinde, je to jedno, mnoho postižených na vozíků nevidíte (čímž si samozřejmě nestěžuji, že je na světě málo handicapovaných). Nepochybně z celé řady důvodů – až už to jsou bariéry omezující jejich pohyb (bezbariérových chodníků, dopravních prostředků a přístupů do budov sice přibývá, ale ve městě pohyb nemají snadný, natož bez komplikací; určitě si nezajedou, kam se jim zachce), nemenší překážkou jsou bariéry sociální (a to obousměrné), ale také ochota, vůle a chuť ze strany handicapovaných aktivně se zapojovat a zajímat se o širší svět a jeho možnosti. O to zajímavější a musím říct, že i inspirativnější, je vidět lidi, jako jsou Michal Koutný z Olomouce, jenž absolvuje výstup jednomu z Šikulů na zádech, nebo třeba Petra Kryštofová, kterou můžete běžně vidět v obchůdku U Zeleného věnce na Dolním náměstí, kterak tu čiperně obsluhuje zákazníky nebo třeba vyrábí dárkové balíčky. Také dělá, co umí, a jak jsem mohla sama vidět, jde jí to pěkně od ruky. Žádné hrdinství balit dárečky, možná vás napadá, zato ale každý den bojovat s bariérami – to už hrdinství je.
Kdybych byla novinářka z jedné české televize, dala bych těmhle dvěma palec nahoru. Možná nikdy nic nečetli od Charlese Bukowského, možná ani neví, kdo to je, ale zato žijí podle jednoho z jeho výroků – "Svět patří těm, co se neposerou."