Olomoučtí diváci se dočkali. Do kin, po roce od poslední klapky, vstupuje film Když se zhasne. A pokud vám název něco říká, máte pravdu. Stejně se jmenuje veleoblíbená divadelní hra Michaely Doleželové a Romana Vencla, která se (nejen) v Olomouci úspěšně hraje už mnoho let. Film je její volnou adaptací, oproti komorně laděné inscenaci pro čtyři herce ale nabídne mnohem barvitější podívanou. Natáčelo se převážně v Olomouci a na plátně se kromě Petry Hřebíčkové či Vojty Kotka objeví i herci z Moravského divadla.

Úspěšná divadelní hra Když se zhasne měla v Moravském divadle premiéru v březnu 2012. A od té doby se hraje nepřetržitě, přestože obsazení se několikrát měnilo. Postupně se dostala i na mnohá další jeviště a všude sklízela úspěchy. “Je to samozřejmě určitá záruka, že ta látka je kvalitní a že divákům se líbí, že na ni slyší,” zamýšlí se režisér Andy Fehu, který byl osloven, aby spolu se spoluautorkou scénáře Michaelou Doleželovou převedl hru na filmové plátno. 

Zatímco divadelní předloha si vystačí s jedním bytem a čtyřmi postavami, filmová verze musela přivést k životu mnohem více postav a prostředí. Podle Michaely Doleželové bylo pro plátno potřeba příběh výrazně rozkošatit. „Na divadle se to ve čtyřech lidech dá hravě utáhnout, ale ve filmu by to bylo málo. Museli jsme dodat filmovost a bohatost,“ vysvětluje Doleželová s tím, že diváci se mohou těšit na více prostředí i akčnější scény. Dokonce dojde i na automobilovou honičku v historickém centru Olomouce.

Za pravdu jí dává i Andy Fehu, který se podle svých slov snažil zachovat poetiku a humor hry, ale zároveň chtěl vytvořit svébytný film. „Chtěli jsme to co nejvíc zfilmovat. Přidali jsme postavy a prostředí, ale doufám, že nálada a styl humoru, který mají lidé rádi, tam zůstaly,“ říká režisér.

Výběr lokací nebyl náhodný. “Původní hra se odehrává v New Yorku, přišlo nám, že Olomouc je jako New York jasná volba,” směje se režisér Fehu a už vážněji dodává, že tvůrcům město přijde filmařsky doopravdy zajímavé. „Studoval jsem tu, takže Olomouc znám. A už tehdy jsem si říkal, že je velmi fotogenická a pro kameru zajímavější než třeba Praha, která je natočená doslova ze všech stran,“ podotýká Fehu.

Klíčovým místem natáčení se stal prostor Telegraph. Jeho loft se pro potřeby filmu proměnil v luxusní restauraci 7 hříchů, kde se odehrává podstatná část děje. Štáb využil i zázemí tamní kuchyně, aby scény s přípravou jídla působily autenticky. Kromě Telegraphu diváci ve filmu poznají i Svatý Kopeček nebo historické centrum města.

Protože je hlavní hrdinka Nina v podání Petry Hřebíčkové šéfkuchařkou, hrála ve filmu velkou roli gastronomie. Aby filmové vaření vypadalo profesionálně, menu s názvem „7 hříchů“ sestavil michelinský šéfkuchař Oldřich Sahajdák. Na place pak na správnou techniku herců dohlíželi odborníci přímo z kuchyně, což filmu dodává na uvěřitelnosti.

Pro místního diváka bude zajímavé sledovat nejen známé ulice, ale i tváře. Vedle hvězd jako Tomáš Maštalír, Martin Pechlát nebo Vojta Kotek, se ve snímku objeví i herci, které Olomoučané znají z prken Moravského divadla. V menších rolích se představí například Vlasta Hartlová nebo Jana Posníková. Sama Michaela Doleželová se ve filmu objeví také, a to přímo v kuchyni smyšlené restaurace.

Výsledkem je podle producentů mainstreamová komedie pro široké publikum. „Je to film pro všechny, od náctiletých po prarodiče,“ uzavírá producent Vojtěch Dvořák.

Film můžete v předpremiéře vidět dnes přímo v Telegraphu, od čtvrtka pak v Premiere Cinemas.

Je to skoro jako bondovka, říká scénáristka Michaela Doleželová

Divadelní hru Když se zhasne zná olomoucké publikum velmi dobře, v Moravském divadle se hraje už roky. Jaký je to pocit, vidět tenhle příběh najednou „v obřím“ na filmovém plátně?
Je to pro mě vlastně hrozně emotivní. Na tom projektu se pracovalo několik let a vidět výsledek na plátně po tak dlouhé době je silný zážitek. Zároveň se v tom filmovém a televizním prostředí pořád trochu učím fungovat. Je to úplně něco jiného než divadlo. Tam jsme v tom v podstatě sami za sebe – ať už jako autoři nebo režiséři, můžeme ovlivnit mnohem víc věcí. U filmu jsem se musela smiřovat s tím, že do toho vstupuje obrovské množství dalších profesí a lidí.

Takže to nebylo jako ve filmu Trhák, kde Zdeněk Svěrák jako scénárista stanoval na place?
(smích) Ne, takhle divoké to zase nebylo! Žádné stanování se nekonalo. Je pravda, že jsme vedli docela intenzivní dialogy, ale já si uvědomuju, že jsem ve filmu pořád tak trochu ‚nepopsaný list‘. Takže jsem nakonec, i když někdy nerada, musela ustoupit zkušenostem producenta nebo režiséra. A je to tak v pořádku. Člověk se pořád učí.

V divadle tu roli Niny, kterou jsi napsala, sama hraješ. Teď ji na plátně vidíš v podání Petry Hřebíčkové. Jaký to je pocit, dívat se na „sebe“ v jiném podání? A pak si to jít sama odehrát?
Je to strašně zajímavý. Ninu hraju pořád, mám ji v těle, takže vidět ji najednou ztvárněnou někým jiným je zvláštní, ale v tom nejlepším slova smyslu. S Petrou jsme si typově i energií docela podobné, takže mi to sedlo. Na ni i na Tomáše Maštalíra se navíc hrozně dobře kouká, jsou to profíci. Pro mě jako autorku je to vlastně odměna, vidět, jak ty postavy ožívají v jiném podání a v jiném měřítku.

Ale poprvé po premiéře budu Ninu hrát vlastně už příští týden. Takže už vím, na co budu myslet. Díky, žes to na mě hodil (smích)
Takže budu vědět, s čím mám jít na jeviště. (smích) Ale tak, budu si říkat, že snad budu aspoň z půlky tak dobrá jako Petra. 

Film se oproti hře musel „rozkošatit“, prý dojde i na automobilovou honičku…
No jasně! Je to skoro jako bondovka. Museli jsme tomu prostě dodat tu filmovost a bohatost. Na divadle ty čtyři postavy v jednom pokoji utáhneš, ale v kině by to byla nuda. Takže se změnila spousta věcí, přibylo prostředí, je tam víc postav a je to celé takové barvitější. Ale ta kostra, ta nálada a styl humoru, na který jsou lidi zvyklí, tam zůstaly. Jen je to prostě všechno větší.