Denně přistávají do našich redakčních e-mailů zprávy o dopravních nehodách v kraji. A téměř denně jsou v nich i smutné statistiky o vážných následcích, zraněních a v krajním případě i úmrtích. Nervozita, agrese, neohleduplnost, to je denní realita našich silnic. Smutné je, že za valnou částí nehod stojí mozková okoralost některých řidičů. Jejich svět se totiž na chvíli smrskne na jedinou myšlenku.

Včerejší vážná nehoda zastavila dopravu u Tážal. Proč? Jednoho předjíždějícího začal předjíždět další, následoval úlek nad vzniklou situací a pak už jen náraz do prvního předjížděného vozu. Ten si to nasměroval přímo do stromu a jeho řidička skončila s vážnými zraněními v nemocnici. Nabízí se otázka položená pár řádků nazpátek: Proč? Dvě osoby sedící za volantem měly v tu chvíli jedinou myšlenku – předjet. Jakoby v tu chvíli na vše ostatní zapomněly, veškerá mozková činnost se utlumila a první signální soustavou tepala ojedinělá, o to více však bezobsažnější vize. Předjet. A když má mozek v hlavě jedinou myšlenku, je těžké si vybírat. Kdyby chvilkový obraz mozkové aktivity některých řidičů nepřipomínal řádně vysušenou křížalu, možná by si uvědomili, že o pár zlomků vteřiny později bude mít člověk, kterému zkřížili cestu, také jedinou myšlenku. Přežít.

Věřte, je to neveselá práce denně si v redakci pročítat policejní řádky popisující detaily jednotlivých střetů automobilistů. O to víc je vám smutno, když po práci zavřete notebook, sednete si za volant a po celý den pročítaná písmena se vám změní v realitu na silnici. Nervózní troubení, dojíždění aut až na dřeň, myškování a to vše završené nedoléčenými egy, jež si někteří řidiči musí neustále posilovat. A jak se takové ego nejjednodušeji přifoukne? Ano, auto se pro mnohé stává egohospicem, posledním místem, kde je možné přifouknout onen notně splaskávající balonek sebedůvěry. Ze silnic tak pro některé řidiče vznikají ringy volné, v nichž na své bláhové souboje vyzývají nic netušící kolemjedoucí. Smutné je, že nic netušící kolemjedoucí mohou na chcíplotinu něčího ega doplatit i životem.

Mám auta rád. Pomohou, dávají pocit volnosti, užijete si s nimi zábavu i strasti a jestliže víte, kde je míra, můžete se opájet jejich rychlostí i estetickou krásou. Rád bych si jízdu autem užíval víc, mám však na mysli více než jednu myšlenku a to na ty ostatní, kteří se mnou na silnici jsou. Jak na ty, kteří se v poklidu chtějí doploužit na místo svého určení, tak také na ty, již musí dát za každou cenu ostatním najevo, že oni tam jedou a jsou ti nejlepší. Přifukovače eg bych také rád poprosil o laskavost, dofukujte se na osamělých cestách, kde vám jedinou společnost budou dělat stromy. Sice ani ony si váš náraz nezaslouží, ale jejich příbuzní kvůli tomu nebudou trpět.