Nemám rád spiklenecké teorie. Jsou většinou buď bez nápadu, nebo naopak tak překombinované, že autorovi by mohl závidět celý tým kreativců reklamní agentury. Jedna z takových oblíbených teorií hovoří o tom, že naše životy jsou řízeny médii. Politika, ekonomika, války a i běžné smýšlení lidí, to vše mají ve svých rukou televize, noviny a internet.

Nazývá se to mediokracie, vláda médií. Jedním z našich nejznámějších šiřitelů této do absurdna vyhnané myšlenky je současný prezidentský kancléř Petr Hájek. Z hradní kanceláře se linou myšlenkové pochody typu, že média jsou příčinou nebo zprostředkovatelem všeho zla, které však možná ani neexistuje, neboť všechno je jinak, než je nám tvrzeno, a kdo ví, kdo nebo co stojí v pozadí těch věcí, o kterých nevíme a které se určitě staly jinak. Zapomeňme na paranoidní excesy prezidentského kancléře a nechme ho zkoumat Obamův rodný list a zjišťovat, kterouže to výbušninou vyhodila americká vláda 11. září do vzduchu mrakodrapy. Podívejme se raději na reálnou podstatu myšlenky mediální nadvlády. Je bohužel pravda, že když se novináři rozhodnou, dokážou byť virtuálně zastavit otáčení se naší planety. V poslední době jsme mohli bohužel zaznamenat několik takových příkladů. Ten nejmarkantnější se odehrál jeden páteční slunný den 29. dubna. V Libyi zuřila válka a u nás se rozpadala koaliční vláda. O těchto jindy tolik propíraných událostech jste se však nic nedověděli. Všechna média se totiž rozhodla, že je důležitější vědět o šatech, prstýncích a polibku. Ano, probíhala totiž svatba na anglickém královském dvoře. Lidé lační po válečných útrapách a pletichaření politiků měli v tento den smůlu. Na svou pravidelnou dávku informací z aktuálního dění museli zapomenout, neboť média se nám snažila prodat pohádku, kterak popelka ke svému štěstí a princi přišla. Svět se tak podle médií v tu chvíli zastavil a nedělo se nic jiného, než královská svatba. I ten nejurputnější odmítač této informace neměl v tu chvíli šanci. Rádio, internet, televize, noviny, to vše bez bulvárního či seriozního rozlišení, nám nebyly ochotni předložit málem ani jednu jedinou zprávu, jež by alespoň vzdáleně nebyla propojena s oním slavným "ano".
Žurnalisté celého světa spojte se, znělo zřejmě všemi celostátními a světovými redakcemi. Novináři informující o relevantním zpravodajství dostali volno a k redakčním zbraním byli povoláni stylisté, módní návrháři a svatební experti.
Smutné na celé věci je, že obrana proti takovému mediálnímu diktátu je pouze pasivní. Nesledovat, nečíst, neposlouchat. To ovšem nevyřeší problém, že bych se chtěl dovědět, jestli už padla vláda, libyjský diktátor, či Sigma vyhrála. Proč na mediální masáž vzpomínám právě nyní? Odpověď je prostá – hokej. Pomalu ale jistě se média v těchto dnech dostávají opět do pozice rodičů, když svým čtenářům a divákům nakazují, na co se budou dívat a co číst, a pokud na sobě Usama bin Ladin nemá hokejový dres, do zpravodajství se nedostane. Na tomto mediálním diktátu je alespoň příjemné, že to našim hokejistům dobře jde a díky množství vyčepovaného piva se posílí i ekonomika.