Ta pohádka by se asi dětem nelíbila. Hranice mezi dobrem a zlem totiž není příliš zřetelná, autor je navíc trochu vyšinutý a nikdo neví, jak to vlastně dopadne. Bratři Grimmové by příběh o českém zdravotnictví jistě vyprávěli úplně jinak. A určitě by roli čerta nesvěřili žádnému odboráři.

Nepřipadáte si tak trochu jako rukojmí? Zemědělec není spokojen, protože místní supermarket nechce jeho jablko za deset, když Polák nabízí za pět. Tak vezme kombajny, traktory a další techniku a protestně zablokuje pár silnic.
Železničář se dozví, že už jeho rodina nebude moci jezdit zadarmo, navíc mu chtějí sáhnout i na stravenky. Tak nechá vlak stát. Dnes se nikam nepojede.
Úředník není spokojen s výší svého platu, podle něj by úředníci měli dostat peněz víc. Tak vezme píštalku a jde se shromáždit. Dnes se neúřaduje.
Pohádkové pravidlo porušeno. Do třetice mělo být dobrého, ona ale přichází ještě čtvrtá rána a Grimmové kroutí hlavou. Doktoři v nemocnicích dostanou pocit, že jejich práce není ohodnocena tak, jak by měla. Že za ty probdělé noci a hodiny na operačních sálech by měli na výplatních páskách mít vyšší částky. Tak řeknou sbohem paciente, kterého jsem přísahal léčit, my tu končíme. A je to. Jenže! Kdo je tu skutečně zlý? Železničář bez stravenek, zemědělec s bednou jablek, která nikdo nechce, a nevyspaný doktor, který v noci zachránil dva životy a diví se, že za to dostane méně než kdejaký trouba na ministerstvu?

Řečeno s tetou Kateřinou: Tak dlouho se chodilo se džbánem, až se ucho utrhne. Jenže teď se utrhlo nejen ucho, ale rozbila se celá nádoba. Prasklina se přitom šířila pomalu. Doktoři nemlčeli. Ozývali se dlouho, prosili, hrozili a různí ministři dávali různé proklamace, zaujímali stanoviska; ti, kteří věděli, že splnění se politicky nedožijí, dokonce i slibovali. Jenže se nezměnilo skoro nic. Teta Kateřina by nejspíš konstatovala, že pohár trpělivosti přetekl. A měla by pravdu. Děti by se zaradovaly. Už víme, kdo je zlý!? V téhle pohádce to bohužel jednoznačné není. A navíc je tu ještě třetí strana.
Ze zapáchajících temnot podsvětí totiž vystrkuje drápy čert odborář. Je to štváč a vrhá se na slabší. Když je státu dobře, když je silný, čert raději leží na svých pokladech a nabírá sílu. Počká si, až bude stát v krizi. Až začne krvácet a hnisat. Pak přijde jeho práce. Poštve proti státu ty, na nichž stojí. Dopraváky, učitele, úředníky, zemědělce a nakonec i lékaře. Státu je zle, ale čert lidem namluví, že tak zlé, aby nemohli státu pustit žilou ještě víc, to zase není. A tak jdou. Vlaky nejezdí, zemědělci blokují silnice, učitelé neučí, úřady jsou zavřené a v nemocnicích se pár zbylých doktorů marně snaží udržet alespoň základní péči. A výsledek? Možná padnou nějaké ministerské hlavy, možná Strakovu akademii obydlí na čas parta jiné barvy. Situace se nějak zvládne, v nejhorším nás budou léčit doktoři s exotickými jmény a rysy. Ten, kdo to nakonec odnese nejvíc, je onen základní článek, tedy občan-pacient, občan-student, občan-cestující...
Stát krvácí, co tahle přestat poslouchat čerty a počkat, až se trochu zacelí rány? Kdo jiný než doktoři by o tom měli vědět své?