Žně letos začaly o týden dřív. Exportním firmám klesl zisk o půl procenta. Důchodce vypěstoval miniaturní mrkev ve tvaru radniční věže. Ne, to nemá být lákadlo k četbě následujících řádků. Je to spíš takový reprezentativní vzorek titulků, které doprovázejí nejoblíbenější novinářské období v roce - okurkovou sezonu - dobu, kdy není vůbec, ale vůbec o čem psát.

Existuje mnoho způsobů, jak rozdělit lidstvo na dva nesmiřitelné tábory. Málokteré dělení je však tak prosté jako vztah novináře a jeho čtenáře (posluchače, diváka). My novináři totiž rozdělujeme lidsto na ty, co noviny dělají, a na ty, co je čtou. Jeden bez druhého nejsme nic. A taky si navzájem trochu závidíme.

Je pravdou, že novinář se dostane na mnoho míst, kam by čtenáře sotva kdy pustili. Je pravdou, že se novinář občas docela dobře nají. Krmit novináře je hezký zvyk. Zvlášť když víte, že pak bude dlouho do noci sedět nad klávesnicí, sice s plným břichem, ale s prázdnou stránkou, kterou měl odevzdat už před hodinou. Tak zatímco čtenář spokojeně spí a těší se na teplé ranní noviny, jejich tvůrce ponocuje. Zadarmo totiž není nic.
Nejtěžší odbobí v roce nastává pro novináře paradoxně v době, kdy se nic neděje. V létě. V čase, kdy nejvýznamnějšími událostmi jsou bizarní mrkve a pololetní statistiky místních firem. Jak teď novinář čtenáři závidí, jak rád by mu s radostí přenechal ty občasné rautíky!
Teploměr v redakci ukazuje dvacet devět stupňů, vzduch se ani nehne, jen občas je slyšet ojedinělý zoufalý úder do klávesnice. Ideální chvíle, kdy všechno zabalit, sebrat plavky a ručník a jít se rozvalit k vodě. Když to ale nadnesete, ozve se nadšený hlas šéfredaktora: "Ano! Tak o tom proboha napiš!" ...a tak píšete článek o tom, jak se čtenáři noří do vln, kolik tisíc jich navštíví jaké koupaliště, telefonujete, prosíte o informace, ale vám samotným zbyde maximálně večer vana. A druhý den zase sedíte v redakci a někdo pronese osudnou otázku: "O čem dnes budeme psát?" načež se všichni smutně zadívají do prázdných mailových schránek a někdo jiný řekne: "Budeme čekat..." a tak prosedíte v nicnedělání pár dopoledních hodin, než se stane, co musí. "Zavolej tomu chlápkovi s tou mrkví," zazní rozkaz a je vymalováno.

Není to nářek, okurková sezona patří k naší práci stejně jako k pošťačce brašna. Spíš vysvětlení. Až budete číst o fabrice, která v prvním pololetí zvýšila odbyt šroubků v Bangladéši, vzpomeňte si, jak pro vás trpíme. A zkuste si projít zahrádku, jestli vám tam nevyrostlo něco neobvyklého. Rádi se zastavíme.