S Hindemithovým písňovým cyklem Das Marienleben se na koncertních pódiích setkáváme jen zřídka, a když se interpretace vydaří, stává se skutečně nezapomenutelným zážitkem. Tento cyklus klade vysoké nároky nejen na interprety, ale i na samotné posluchače, kteří se musí ponořit do jeho složité struktury a hluboké emocionality. O to víc si zaslouží obdiv dramaturg festivalu Petr Daněk, že tento náročný cyklus zařadil na druhý večer Podzimního festivalu duchovní hudby, který se uskutečnil 24. září na zámku v Čechách pod Kosířem. Doplnění původního obsazení pro soprán a klavír o scénický balet – v kombinaci s podmanivou večerní atmosférou zámecké oranžerie – proměnilo koncert ve výjimečný duchovní zážitek.

Paul Hindemith patří mezi nejvýznamnější představitele německé hudební moderny první poloviny 20. století. Cyklus Das Marienleben (Mariin život), zhudebnění patnácti básní Rainera Maria Rilkeho, je nejen jedním z jeho nejambicióznějších vokálních děl, ale také niternou duchovní výpovědí. První verze cyklu vznikala v letech 1922 až 1923, skladatelem revidovaná verze pak byla dokončena téměř o čtvrt století později. Obě verze představují rozdílné tváře Hindemithova skladatelského vývoje: zatímco první verze vyzařuje expresionistickou syrovost, pozdější revize zní klidněji a smířlivěji. 

Sopranistka Tamara Morozová a pianista Filip Martinka povznesli Hindemithův cyklus na úroveň osobní meditace. Samotný Rilkeho text má jasně danou strukturu a frázování, které dokázala Morozová následovat bez rušivých elementů. Výrazná byla zejména v části Piéta, kde dokázala propojit silný emocionální náboj s čistou pěveckou kulturou, aniž by sklouzla k přehnané stylizaci. V rámci jednotlivých písní jsme mohli vnímat Rilkeho verše přesahující jednoduché vyprávění mariánského příběhu. Jeho pojetí totiž není pouhou ilustrací biblického příběhu, ale vykresluje Marii jako ženu, matku i přímou účastnici dějinného příběhu. Hindemithův vokální styl klade obrovské nároky na své interprety, avšak Morozová zvládá všechny kontrasty stejně dobře. Její hlasová interpretace osciluje mezi dramatickou intenzitou a křehkou lyrikou s přirozenou lehkostí.

Pojetí klavírního partu zde není doprovodné, ale rovnocenné – nástroj je zpěvu plnohodnotným partnerem. Klavírní part je velmi náročný, s častými přechody, které se pohybují mezi temnými, těžkými pasážemi a světlými, téměř mystickými momenty. Interpretace Filipa Martinky byla sice důrazná, ale vždy dramaticky citlivá. V kontrapunkticky náročnějších pasážích i v prostých, klidnějších momentech dokázal v souhře s Morozovou udržet silný emocionální náboj. V závěrečné písni Vom Tode Mariä dosáhli všichni interpreti naprosté jednoty, která se přenesla i na posluchače.

Přítomnost taneční složky byla v tomto případě velmi odlehčující a současně dala možnost vyniknout samostatné dramaturgii každé písně. Zkušená tanečnice Klára Jelínková svým výkonem poskytla dílu další rozměr a podpořila hledání rovnováhy mezi textem a hudbou. Tam, kde hudba mohla působit stroze či chladně, přivedla diváky přirozeně k meditativnímu jádru cyklu. Díky jejímu výkonu se koncertní zážitek stal komplexnějším Jelínková vytvořila mezi hudbou, textem a pohybem pomyslný most, který divákům umožnil intenzivněji prožít nejen hudební složku, ale i duchovní a emocionální hloubku Rilkeho poezie.

Ačkoli byl cyklus z časových důvodů zkrácen na třináct písní (byly vynechány č. 9 a 14), jeho celkové vyznění tím neutrpělo. Velmi příjemným překvapením byl rovněž český překlad textu Mons. Josefa Hrdličky, který byl k dispozici všem návštěvníkům. To, že je Das Marienleben nejpozoruhodnějších cyklů 20. století není třeba zdůrazňovat. Jeho hudební struktura, hluboký filozofický obsah a komplexnost interpretace ho činí výzvou pro každého, kdo se rozhodne tento cyklus přivést k životu. Co však stojí za vyzdvihnutí, je skutečnost, že nově pojaté provedení může otevřít cestu k tomuto dílu i novému publiku.